Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Turecko

Turecká nebo Osmanská literatura?!

Zamyšlení nad přístupem k turecké literatuře. V českém prostředí je turecká literatura (jak klasická tak moderní) v podstatě neznámá. Hlavním problémem je samozřejmě její nedostupnost. Z osmanské literatury jsou v podstatě přeloženy pouze paměti Osmana Agy z Temešváru - Ve stínu kříže, které do češtiny přeložil Petr Štěpánek (Brody, Praha 2001). Ani s moderní tureckou literaturou (od reforem Tanzimatu) není situace o mnoho lepší. Poněkud lepší je to s překlady do slovenštiny. Doufejme, že v nejbližší době dojde k obratu k lepšímu, zvláště po letošním udělení Nobelovy ceny tureckému autoru Orhanu Pamukovi.

Turecká nebo Osmanská literatura?

 

Osmanská literatura je v Evropě málo známá, a to hned z několika důvodů:

1)      nezájem o osmanské dějiny ze strany politiků

2)      je považována za zpátečnickou a zastaralou

3)      je náročná po jazykové stránce

4)      velká obtížnost a složitost

5)      požadavek moderní literatury na originalitu

6)      nedostatek vydaných děl

Toto jsou však jen velmi obecné poučky a je třeba najít ještě hlubší důvod tohoto nezájmu a neznalosti. K takovémuto hledání asi nejlépe poslouží úvod Gibbovi History of Ottoman Poetry, což je jedno z nejdůležitějších děl, které se osmanskou literaturou zabývá.

 

Gibb člení osmanskou literaturu do několika vývojových období, ale hlavní členění podle něj spočívá v rozdělení na Starou-asijskou školu a Novou-evropskou. Již v tomto rozdělení je možno pochytit náznak zásadního postoje k celé této literatuře – není jí přiznán žádný nárok na originalitu. Zachází dokonce tak daleko, že nepřiznává Turkům (včetně Turkmenů, Tatarů či Mongolů) ani vytvoření jakéhokoliv náboženství, filozofie či literatury, které by nesly stopy jejich individuálního génia. Turecký génius (který obdivuje a váží si jej) podle něj spočívá v dokonalosti zpracování a využití převzatého stylu a naprostá oddanost a loajalita k němu. Zatímco staroosmanská literární škola je podle něj pouze převzetí perského modelu do nejjemnějších detailů (a jeho dokonalé zpracování) pak novoosmanská je to samé s jediným rozdílem – převzat je model evropský-francouzský.

 

Ve svém rozboru dochází Gibb k závěru, že vyumělkovaná složitost literatury sůfijských mistrů je natolik cizí přirozeně prosté povaze Turků, že téměř na čtyři sta let paralyzovala přirozenou tureckou literaturu; teprve na počátku 18. století začínají být slyšet národní hlasy. Do té doby cizí forma literatury pouze zaměstnávala, ale neinspirovala tureckého ducha. I když zaměstnávala natolik, že vznikla vrcholné díla.

 

Z tohoto úhlu pohledu vycházela většina Gibbových následovníků. O rozdílný přístup se pokusila V. Holbrook ve svých Unreadable Shores of Love.Vychází z toho, že hlavní proud osmanské literatury je plně trilingvální; jde tedy o osobitou syntézu původního turkického systému (turečtina) pozměněného kulturním (perština) a nábožensko – právním vlivem (arabština). Nejedná se tedy jen o pouhopouhé (sice na dokonalou úroveň přivedené) vyjadřování perských myšlenek v jiném jazyce, jak se domníval Gibb. Generace orientalistů, kteří se osmanskou literaturou zabývali, ovlivněná Gibbovým dílem nadšeně přijímala nově se formující „Novou školu“ a po šest století trvající „Starou školu“ odmítala akceptovat jako samostatnou národní literaturu a přijímala ji jen jako jakousi odnož perské básnické tradice. Pro tento přístup je typické rozebírat básnické části na jednotlivé části a určovat jejich původ. Důležitý fakt, že v době vzniku těchto básní ještě neexistovaly národy tak jak je dnes chápeme a perština i arabština byly běžným osmanským jazykem, je často opomíjen.

 

Gibbův přístup byl využit při formování nové Turecké republiky jako proti-osmanská a proti-dívánská rétorika. Literární politika nového státu reformou písma z roku 1928 rozdělila turečtinu na dva jazyky – osmanský a turecký. To způsobilo obtížnou přístupnost písemnictví z doby před rokem 1928. Literární revize nastolená mladým státem jako patriotická aktivita rychle nabrala svůj vlastní kurz, vymkla se kontrole a začala být používána jako nástroj tak rozdílných skupin, jako jsou ultra-nacionalisté, levicoví radikálové či islamisté. Osmanská literatura začala být považována za přední ukazatel odmítaného sultanátu. Změna rétoriky nastavila rovnítko mezi dříve tolik vyhledávanou složitostí a osmanskou orientální zastaralostí, která se neslučovala s tureckou přirozeností. Literatura se rozdělila na podceňovanou osmanskou poezii (označovanou jako díván) a přeceňovanou předosmanskou literaturu původního turkického obyvatelstva Střední Asie přežívající v lidové slovesnosti a znovu získanou díky filologickým technikám naučenými na Západě. Gibb tak svým starým dobrým viktoriánským způsobem připravil nevědomky cestu k odmítnutí osmanské poezie když monumentalizoval vznikající moderní tureckou literaturu jako proti-dívánskou.

 Použitá literatura:

GIBB, E.J.W.: A History of Ottoman Poetry

HOLBROOK, Victoria R.: The Unreadable Shores of Love

Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá