Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Turecko

Mustafa Kemal Atatürk

Mustafa Kemal Atatürk

 

Mustafa Kemal se narodil v roce 1881 v Soluni a od dětství navštěvoval vojenské školy, nejprve v rodné Soluni, pak v Monastiru a nakonec v Istanbulu, kde v roce 1905 úspěšně dokončil Vojenskou akademii s hodností kapitána. Právě v době jeho studií se začali aktivizovat liberálně smýšlející odpůrci Abdülhamidova režimu, přičemž většina z nich prošla právě istanbulskou Vojenskou akademií a Akademií veřejné správy. Mustafa Kemal nebyl výjimkou, ani jemu se nelíbila skutečnost, že se Osmanská říše stávala stále závislejší na evropským mocnostech. Za kritiku režimu byl dokonce hned po ukončení studií na několik měsíců uvězněn[1], a poté byl převelen k armádnímu sboru v Damašku. V té době už v Paříži fungovala silná opoziční skupina Výbor jednoty a pokroku vedená Ahmedem Rizou, známá spíše jako Mladoturci. Jejich cílem bylo obnovit v Osmanské říši parlament a ústavu z roku 1876, a v prvních letech 20. století se jim podařilo výrazně rozšířit své myšlenky do byrokratického aparátu a důstojnického sboru. Významnou událostí bylo založení Společnosti osmanské svobody v Soluni v roce 1906, jejímiž členy byli právě i důstojníci armádních sborů z Drinopolu a Monastiru. O rok později už úzce spolupracovala s exilovou ústřednou, přijala její název a postupně v sobě sjednotila ostatní opoziční skupiny, včetně skupiny Vlast a svoboda, jejímž spoluzakladatelem byl Mustafa Kemal. Mladoturecká propaganda získala příslibem sociálních změn a rovného občanství pro všechny obyvatele Osmanské říše na svou stranu jak chudé rolníky, tak neturecké menšiny. V červenci 1908 už byli dostatečně silní na to, aby pochodem na Istanbul přinutili sultána obnovit ústavu. Přestože zvítězili ve volbách do parlamentu, zůstali Mladoturci nadále jen nátlakovou skupinou. Jejich revoluce ve skutečnosti nepřinesla žádné změny a podpora obyvatel se začala ztrácet. K tomu přispěly i zahraničněpolitické problémy, když Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko vyhlásilo nezávislost a Řecko anektovalo Krétu. Nespokojenost vyvrcholila v noci z 12. na 13. dubna 1909, kdy se přívrženci starého pořádku spojili se sultánovou osobní stráží a podnikli v Istanbulu povstání, které mělo obnovit islám a náboženské právo. Abdülhamid na jejich požadavky ochotně přistoupil, ale Mladoturci okamžitě zareagovali, a tentokrát už moc převzali pevně do vlastních rukou. Povstalci byli popraveni, Abdülhamid sesazen a nahrazen neschopným Mehmedem V. a důstojnický sbor byl pročištěn a zbaven možných zastánců starého pořádku.

 

Od této chvíle se Mladoturci začali více orientovat na turecký nacionalismus – namísto panislamismu prosazovali panturkismus, učení o sjednocení „velkého tureckého národa od Bajkalu po Balkán“. K jeho šíření napomáhala především aktivita tatarských intelektuálů v Kazani a na Kavkaze, kteří nabádali k jednotě Turků proti ruské carské vládě. Důležitou roli hráli také tatarští a ázerbájdžánští emigranti v samotném Istanbulu. Hlavním teoretikem panturkisktické ideologie se stal kazaňský Yusuf Akcura, který se po studiu na istanbulské Vojenské akademii stal členem Výboru jednoty a pokroku. V roce 1904 pak vydal „manifest panturkismu“ nazvaný Tři druhy politiky[2] a na dalších knihách spolupracoval se sociologem Ziya Gökaplem, který chtěl složitou osmanskou turečtinu s arabskými a perskými prvky nahradit jednoduchou lidovou turečtinou. Mladoturci tak začali prosazovat turkizaci a turečtina se stala jediným úředním jazykem. Takovýto přístup přirozeně vyvolal odpor ostatních národů říše, včetně Arabů, v jejichž řadách se v reakci na panturkismus rozšířila myšlenka arabského nacionalismu. Vnitřních sporů využila Itálie a v září 1911 zaútočila na osmanské severoafrické provincie Tripolsko a Kyrenaika. Osmanská říše se na větší protiakci nezmohla, a tak se do Tripolska vydalo organizovat odpor asi 50 vlasteneckých důstojníků, které vedl později vůdce mladotureckého triumvirátu major Enver Paša.[3] Jedním z důstojníků byl i Mustafa Kemal, kterému se 22. prosince podařilo ubránit Tobrúk, což byl vůbec jediný větší úspěch v této válce. V červenci 1912 však došlo k dalšímu převratu, Mladoturci byli svými odpůrci zbaveni moci a  nová vláda národní jednoty musela válku s Itálií rychle ukončit, neboť se na Balkáně objevilo nové nebezpečí. V říjnu tak byla podepsána dohoda, kterou získalo Tripolsko a Kyrenaika autonomii. Konfliktu s Itálií využily Balkánské státy a vedené nacionalistickými myšlenkami společně napadly svého bývalého suveréna. S podporou Ruska měly jasně navrch, a osmanská vláda byla ochotná vyjednávat o územních ústupcích, čehož pod vedením Envera a Taláta znovu využili Mladoturci a s vlasteneckými hesly provedli 23. ledna 1913 další vojenský převrat. Moc se tak dostala do rukou mladotureckého triumvirátu – Talát Paša, Cemal Paša a Enver Paša, který měl hlavní slovo a upnul se k velikému programu panturkismu a jednoznačně se orientoval na Německo. Nakonec ale i on musel v květnu 1913 přistoupit na dohodu, kterou se Osmanská říše vzdala prakticky všech svých evropských držav. V blížící se světové válce viděli Mladoturci naději zbavit se vlivu evropských mocností a především Ruska a 2. srpna 1914 podepsali tajnou dohodu s Německem, čímž se osmanská vojska dostala pod jeho velení.

 

Pro Osmanskou říši byla politicky nejdůležitější kavkazská fronta, a tak se ujal velení třetí turecké armády se sídlem v Erzurumu osobně Enver Paša a vedl postup proti carskému Rusku.[4] Jako vojevůdce se však neosvědčil, v lednu 1915 neúspěšně zaútočil na ruskou základnu Sarikamis a z tureckých vojáků přežilo pouhých 12 000 z původních 90 000.[5] Ruskému postupu se tak otevřela východní Anatólie, kde žila asi 1,5 milionová Arménská menšina, která viděla v Rusku naději na zřízení vlastního státu. Rusko toho využilo a propagandou přimělo Armény přejít do carské armády, načež podél tureckých hranic vypukla guerillová válka. Talát paša se rozhodl situaci vyřešit přesídlením celé arménské populace z válečné zóny do oblasti Dajr az-Zór v syrské stepi. Arméni tak byli odzbrojeni a byla vydána vyhláška o jejich evakuaci z důvodu vojenské bezpečnosti. Samotné pochody, většinou bez vody, jídla a přístřeší, si vyžádaly obrovské oběti. Do opuštěných vesnic pak bylo přesídleno asi 750 000 tureckých uprchlíků.[6] Dodnes je celá událost předmětem sporů, samozřejmě jí odlišně interpretují turečtí a arménští historikové a naprosto se rozcházejí v údajích o počtu obětí. Turci se ospravedlňují tím, že situace ve východní Anatólii byla výsledkem bojů mezi Armény a Kurdy, a tak za ni vláda nenesla zodpovědnost. Zdá se, že vláda skutečně neměla v úmyslu vyvolat etnickou čistku, ale úzký kruh Výboru jednoty a pokroku v čele s Talátem chtěl pod záminkou války vyřešit arménskou otázku likvidací celé komunity.[7] S arménskými nacionalisty byly totiž problémy už od roku 1877, kdy začali požadovat autonomii. V dalších letech pak Arméni vyvolávaly opakovaně nepokoje, na což  osmanská vláda zareagovala vytvořením převážně kurdského jízdního pluku, který měl arménská povstání potlačovat. Při prvním útoku v roce 1894 byly zničeny tři arménské vesnice a bylo zabito kolem 3000 Arménů. V reakci na to vypukla v září 1895 v Istanbulu velká arménská demonstrace, která byla brutálně rozehnána. V dalších týdnech pak propukly masakry po celé říši, které si nakonec vyžádaly až na 100 000 obětí. Po mladoturecké revoluci 1908 to na chvíli vypadalo, že nepřátelství mezi muslimy a Armény bylo překonáno, ale vzrůstající nacionalismus Mladoturků Armény přirozeně pobuřoval, a tak začaly brutálně potlačované nepokoje znovu. První světová válka pak byla dobrou příležitost jak se nepohodlné menšiny zbavit. Na kavkazské frontě se Ruský postup zastavil po únorové revoluci 1917 v Petrohradě, načež bylo v březnu 1918 v Brest Litevsku dohodnuto stažení jeho jednotek z východní Anatólie.

Osmanská armáda nebyla na dlouho trvající konflikt připravena, a tak dosáhla jen minima úspěchů. Tím největším bylo vítězství Mustafy Kemala v gallipolské operaci, kdy se Britové přímým útokem pokusili dobýt Úžiny a ohrozit hlavní město. Po neúspěšném námořním útoku se 25. dubna vylodili, ale 19. divizi vedené Mustafou Kemalem se podařilo britský útok odrazit. Britové se nakonec na přelomu let 1915 a 1916 rozhodli své jednotky evakuovat, a toto vítězství vyneslo Mustafu Kemalovi nejen povýšení na generála a titul Paši, ale především velkou slávu a uznání – stal se tureckým hrdinou. V 1. světové válce se mu podařilo ještě v několika bojích zvítězit, ale brzy bylo zřejmé, jak celý konflikt dopadne. 30. října 1918 nakonec Britové uzavřeli s Osmanskou říší mír a mladoturecký triumvirát pár dní na to uprchl do Berlína. Když vítězové 1. světové války začali na základě dříve uzavřených tajných smluv (Sykes-Picotova dohoda, Balfourova deklarace) obsazovat části Osmanské říše, kolem Mustafy Kemala se začala organizovat skupina tureckých nacionalistů pobouřených postupem evropských mocností a odhodlaných bojovat o samostatné a nezávislé Turecko.

 

Když se 15. května 1919 vylodili Řekové v Izmiru a obsadili ho, Mustafa Kemal začal budovat armádu, která bude proti okupantům bojovat. 19. květen, kdy se vylodil v černomořském přístavu Samsun, bývá označován za počátek turecké války za nezávislost. Nacionalisté burcovali obyvatelstvo k boji proti okupantům, a v červnu 1919 ze severoturecké Amasye telegraficky rozšířili oběžník zvoucí na kongres v Erzurumu a následně na národní konferenci v Sivas, která se uskutečnila v září téhož roku. 23. dubna 1920 pak bylo v Ankaře ustaveno Velké národní shromáždění, které si dalo za cíl zbavit sultána a jeho vládu moci a vyhlásit Tureckou republiku. Mustafa Kemal byl zvolen do jeho čela. Na konferenci v italském San Remu v dubnu 1920 se vítězné mocnosti dohodly na tom, jak naložit s dobytým územím Osmanské říše. Závěry konference byly stvrzeny 10. srpna podpisem smlouvy s istanbulskou vládou v Sevres, která se tak vzdala až čtyř pětin svého území, což Velké národní shromáždění odmítlo a smlouvu neuznalo. Na základě sevreské dohody měl Řecku patřit Izmir a jeho okolí, a v červnu 1921 se jeho vojskům podařilo postoupit až k řece Sakarya, která není vzdálena ani 100 km od Ankary. Turecký protiútok však vedl sám Mustafa Kemal, a přes dvacet dní trvající bitva vyčerpala Řeky natolik, že se stáhli. Postupně se je Turkům podařilo zatlačit zpět do Izmiru, který nakonec v září 1922 dobyli. Toto znovuzískání Izmiru je však spojeno s další neobjasněnou tragédií – po proniknutí tureckých jednotek do města vypukl velký požár, který prakticky zničil celou křesťanskou část obývanou Řeky a Armény. Dodnes není jasné, zda požár založili Turci, Řekové, Arméni a nebo zda se jednalo o nehodu.[8] Začalo být zřejmé, že smlouvu uzavřenou v Sevres není možné realizovat, a tak byla 11. října 1922 uzavřena nová dohoda, která znamenala větší území pro Turky a odchod spojeneckých jednotek z Istanbulu. 1. listopadu pak Velké národní shromáždění zrušilo sultanát, čímž udělalo jeden z hlavních kroků k vyhlášení Turecké republiky, jejíž hranice byly stanoveny na konferenci v Laussane, která probíhala na přelomu let 1922 a 1923 a tureckou stranu na ní zastupoval Ismet Inönü, úspěšný vojevůdce v boji za tureckou nezávislost a později druhý prezident Turecka. Výsledkem Laussanské konference byla dohoda podepsaná 24. února, která jasně vymezila hranice Řecka, Bulharska a Turecka, přičemž také znamenala mezinárodní uznání Turecké republiky jakožto nástupce Osmanské říše. Součástí smlouvy byla i dohoda uzavřená mezi Tureckem a Řeckem o výměně obyvatel - tak muselo izmirskou oblast opustit asi 1,3 milionu Řeků výměnou za 400 000 Turků žijících v Řecku. Následně došlo k odchodu spojenců z Istanbulu a 29. října 1923 byla konečně vyhlášena Turecká republika s hlavním městem v Ankaře a Mustafa Kemal Paša byl jednomyslně zvolen jejím prezidentem. Patnáct let jeho vlády se pak neslo v duchu reforem a modernizace.

 

 

Mustafa Kemal prezidentem

 

Hned po vyhlášení republiky začal Mustafa Kemal s reformami orientovanými na Evropu, které se dotýkaly všech oblastí běžného života a všech vrstev obyvatelstva. Opakovaně byl zvolen prezidentem, takže až do své smrti roku 1938 usiloval o modernizaci Turecka. Celkově je jeho úsilí označováno jako kemalismus a má šest hlavních bodů, tzv. šest šípů – republikánství, nacionalismus, populismus, reformace, etatizmus a sekularizmus. Pod jeho vedením stát přešel od mnohonárodnostní Osmanské říše k Turecké republice s jediným tureckým národem. Parlament, tedy Velké národní shromáždění, je tvořeno 550 zástupci volenými z 81 provincií na pětileté období. Prezident je parlamentem volen na čtyřleté období. Původní budova, kde se Velké národní shromáždění poprvé sešlo 23. dubna 1920, byla přeměněna v muzeum války za nezávislost, a dnes tak parlament zasedá v moderní budově nedaleko Ankary v Bakanliklaru. V srpnu 1923 pak jakožto nositelku reforem Kemal Paša založil Republikánskou lidovou stranu, která se na více než dvacet let stala jedinou politickou stranou v Turecku. Hlavním krokem k modernizaci pak bylo oddělení náboženství od politiky – v březnu 1923 byl zrušen chalífát, následující rok bylo zrušeno islámské náboženské právo, které postupně nahradil právní systém evropského typu vycházející především ze švýcarského civilního práva a italského trestního práva. Zrušen byl také náboženský školní systém a byly zakázány dervišské řády. Od roku 1926 je jediným uznávaným sňatkem sňatek státní a mnohoženství je zakázáno. Samotná práva žen prošla velkou změnou, už od roku 1934 mohly být ženy dokonce voleny, čímž Turecko předběhlo řadu evropských států. Ve stejném roce pak byly zrušeny osmanské tituly a byla zavedena příjmení, přičemž rozhodnutím Velkého národního shromáždění získal Mustafa Kemal jméno Atatürk – Otec Turků. 10. dubna 1928 se Turecko oficiálně stalo sekulárním státem bez státního náboženství, přičemž byla zavedena také nová turečtina očištěná od arabských a perských vlivů. Bylo také vytvořeno nové písmo vycházející z latinské abecedy, čímž se zápis turečtiny zjednodušil. Díky reformě školství a jazyka se postupně podařilo vymítit obrovskou negramotnost, která panovala v Osmanské říši. Vzdělaní lidé byli pro budování moderního státu nezbytností. Turecká nezávislost byla posílena také reformami v ekonomice, stát vybudoval řadu vlastních podniků a za velmi krátkou dobu vystavěl železniční síť, která usnadnila transport. Kromě toho značnou modernizací prošly zemědělské techniky a stát vybudoval několik modelových farem. V roce 1935 pak byla role státu v ekonomice zakotvena v ústavě. Mustafa Kemal Atatürk zemřel 10. listopadu 1938 na cirhózu jater, jeho nástupcem na pozici prezidenta byl den poté zvolen Ismet Inönü.

 

 

Turecko-arménské vztahy

 

Jsou velmi komplikované, a to ze dvou důvodů – prvním z nich je nevyřešená otázka arménské genocidy z doby 1. světové války, druhým pak Arménská okupace Náhorního Karabachu, po níž v roce 1993 Turecko uzavřelo s Arménií hranice. Jediným spojením mezi zeměmi je tak letecký most mezi Jerevanem a Istanbulem. Turecko je však tlačeno k tomu, aby své vztahy s Arménií vyřešilo, neboť napjatá situace na jeho východních hranicích představuje překážku ve vstupu do EU. Turecko ale podmiňuje otevření hranice odchodem arménských vojenských sil z Ázerbájdžánského území. Hlavním problémem je však dodnes nevyřešená otázka arménské genocidy, přičemž arménští představitelé požadují pouze uznání Turecka, že ke genocidě skutečně došlo. To však Turecko striktně odmítá, cílené vybíjení etnika popírá a tvrdí, že se jednalo o represe v kontextu občanské války, a že počet obětí nepřekročil půl milionu. Jak je tato otázka v samotném Turecku citlivá ukázal případ spisovatele Orhana Pamuka, který v roce 2004 řekl pro švýcarské noviny, že za smrt statisíců Arménů může Turecko. Po zveřejnění článku byl obviněn z pošlapávání národní hrdosti a musel kvůli nenávistné kampani opustit zemi. Hrozilo mu i několikaleté vězení, ale v roce 2006 od jeho stíhání Istanbulský soud upustil. Horší osud ale potkal tureckého novináře arménského původu Hrant Dinka, který byl 19. ledna letošního roku zastřelen v Istanbulu tureckým radikálním nacionalistou Ogünem Samastem. Dink byl šéfredaktorem kontroverzního týdeníku Agos, který se arménské genocidě často věnoval. Přestože byl v roce 2005 odsouzen za pošpinění pověsti své země, v psaní provokativních článků pokračoval, což ho nakonec stálo život.

 

Česká republika zatím genocidu Arménů, na rozdíl od 15 evropských států, neuznala.

 

                                                                                                                   MČ 

 

Použité prameny:

 

BELL-FIALKOFF, Andrew. Etnické čistky. 1. vyd. Praha: Práh, 2003. 327 s.

 

DYER, Gwynne. The Origins of the „Nationalist“ Group of Officers in Turkey 1908-18. In: Journal of Contemporary History, Vol. 8, No. 4. (Oct., 1973), pp. 121-164.

 

GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 427 s.

 

JENSEN, Peter Kincaid. The Greco-Turkish War, 1920-1922. In: International Journal of Middle East Studies, Vol. 10, No. 4. (Nov., 1979), pp. 553-565.

 

MANGO, Andrew. Turkey in the Middle East. In: Journal of Contemporary History, Vol. 3, No. 3, The Modele East (Jul., 1968), pp. 225-236.

 

VESELÁ, Zdenka. Novověké dějiny Turecka. Dějiny osmanské říše od reforem Nizami Cedidu do rozkladu imperia (1918). 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 84 s.

 

 

www.ataturk.com

 

www.euroskop.cz

 

www.moreorless.au.com

 



[1] DYER, Gwynne. The Origins of the „Nationalist“ Group of Officers in Turkey 1908-18. In: Journal of Contemporary History, Vol. 8, No. 4. (Oct., 1973), pp. 121-164, p. 123.

[2] GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 427 s. Str. 299.

[3] GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 427 s. Str. 302.

[4] Tamtéž, str. 375.

[5] Tamtéž.

[6] BELL-FIALKOFF, Andrew. Etnické čistky. 1. vyd. Praha: Práh, 2003. 327 s. Str. 167.

[7] GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 427 s. Str. 376.

[8] JENSEN, Peter Kincaid. The Greco-Turkish War, 1920-1922. In: International Journal of Middle East Studies, Vol. 10, No. 4. (Nov., 1979), pp. 553-565, p. 564.

Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá