Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Starověký Přední Východ

Egypt a helénismus

Helénismus jako fenomén

         Přestože bývá helénismus často v novověkém vědomí chápán jako období úpadku a doznívání klasického Řecka, jednalo se ve skutečnosti o dobu, kdy se řecká kultura stala spojující silou tehdejší světové civilizace. Je sice pravdou, že v helénismu (tedy zhruba posledních třech stoletích před Kristem) byla již forma řecké kultury daná jejím vrcholem v klasickém řeckém období, ale právě za helénismu se tato forma stala platnou normou pro celé Středomoří a Blízký východ, jež tak byly spojeny v jednu civilizační oblast spojenou komunikačními a kulturními pouty. Tato pouta fungovala v podobě ptolemaiovské či seleukovské říše téměř tři sta let a nepřímo pak pokračovala ještě v rámci římského císařství. Helénismus nelze tedy v žádném případě označit jako nějaké přechodné období.

Helenizace, jako projekt šíření řecké kultury, se masivně rozšířil po ovládnutí východního Středomoří a Blízkého východu Alexandrem Makedonským. Tento proces měl překonávat civilizační protiklady a spojovat odlišné kulturní tradice. Šíření řečtiny jako komunikačního prostředku vzdělaného obyvatelstva pomohlo překlenovat jazykové bariéry. Během toho se však ukázalo, že střetávající se kultury mají celou řadu společných znaků, motivů a dokonce i tradic. Soustředění se na hledání společných základů se tak stalo důležitým prostředkem ve vzájemné komunikaci. Že se usilovné hledání těchto společných prvků se stalo velmi důležitým nástrojem kulturní výměny nasvědčuje i fakt, že některé motivy údajně vycházející ze společných historických pramenů jsou ve skutečnosti spíše vykonstruovanými přáními těch, kdo je literárně zpracovali.[1]

            Přestože spojení „západu“ a „východu“ v podobě vytvoření Alexandrovy říše přineslo celou řadu změn v materiální kultuře (zejména zavedení nového systému správy, změnu vlastnických vztahů, zakládání nových organizací, přesun obyvatelstva do měst atd.), byly mnohem důležitější změny v nemateriální sféře. Došlo k intenzívní výměně a prolínání kulturních vlivů a k míšení náboženství. Základním charakterem takovéhoto synkretismu je prohlašovat jiná známá božstva za jejich místní vtělení. Tak mohla být například egyptská bohyně Isis začleněna do řeckého pantheonu a za její převtělení byla prohlášena i známá řecká a římská božstva jako Proserpína nebo Minerva.[2] Tento výrazný projev helénismu pak přetrval v dalších obdobích a výrazně ovlivnil vývoj lidstva prostřednictvím stoické filozofie, gnosticismu, křesťanství i judaismu, ve kterých se značně uplatnil.

 

Alexandrovo tažení a vznik nástupnických států diadochů

         I když mělo působení Alexandra Velikého velmi významný vliv na šíření helénské kultury, nedá se říct, že rozhodující roli při šíření helénismu sehrály řecké vojenské úspěchy. Alexandr obhájil své nástupnictví po vraždě svého otce Filipa v roce 336 před naším letopočtem a tažení proti Persii zahájil bitvou u řeky Graniky roku 334. Ale již před těmito událostmi byla řecká kultura a civilizace značně rozšířené. Dobytím Malé Asie na perském králi Dáreiovi ovládl celou řadu řeckých měst. Po ovládnutí Sýrie a Palestiny pokračoval do Egypta, kde se nechal po egyptském způsobu prohlásit za syna boha Ammóna, který byl ztotožňován se slunečním bohem Re a s Diem. Roku 331 znovu porazil Dáreia III. a ovládl tak celou Mezopotámii. Po nástupu na perský trůn pokračoval dále na východ do Baktrie a Sogdiany. Roku 326 podnikl výpravu do Indie. V roce 324 se vrátil do Persie, kde začal připravovat výpravu do Arábie a severní Afriky, ale roku 323 v Babylonu zemřel.

            Alexandr však nenesl řeckou kulturu do nějakých neznámých krajů, se kterými neměli Heléni žádné kontakty. Naopak počátečním motivem jeho výpravy bylo osvobození řeckých měst, která upadla pod nadvládu perských Achaimenovců. A i v nejvzdálenějších krajích, kam se dostal, se setkával s řeckým osídlením. Makedonce dokonce při jejich tažení překvapovalo, s jak velkým množstvím řeckých osadníků se cestou potkávali. Jedni se usadili v Asii z vlastní vůle, jiní tam byli deportováni. Všichni mysleli a mluvili řecky, i když znali i persky. A samozřejmě vítali přicházející bratry ověnčené vavříny.[3]

            Kdyby však šíření helénismu bylo nesené pouze vojáky a prosazované zbraněmi, prosazoval by se vliv Řeků bezprostředně po jejich příchodu do Asie. Ve skutečnosti se však helénismus šířil relativně pomalu a podstatně více se prosadil ve východní části Persii než v západní. V Indii měl tak výrazný vliv na buddhismus, že ve 2. století př. n. l. byl dokonce považován za odnož buddhismu a hlásili se k němu i místní vládci. Helénismus spojený s buddhismem se pak vracel z Indie zpět na západ a kulturně tak obohacoval střední Asii.

            Spory o nástupnictví propukly prakticky okamžitě po Alexandrově smrti. Nástupnictví ve vládě nebylo určeno, pouze velením armády byl pověřen Perdikkas. Ostatní velitelé začali také usilovat o podíl na moci: Ptolemaios, syn Lagův, se dal jmenovat správcem Egypta, Antigonos Jednooký spravoval Frýgii a okolní území Malé Asie, Řecko ovládal Antipatros jako Alexandrův zástupce a hlava korinthského spolku. Perdikkas byl však brzy zavražděn vlastními důstojníky při nezdařeném útoku na Ptolemaia. Jeden z Perdikkových vrahů, Seleukos, se stal satrapou Babylónie. Roku 319 zemřel Antipatros. Alexandrův tajemník Eumenés, který po Perdikkově zavraždění hájil jednotu Alexandrova dědictví podlehl vojsku Antigona a jeho syna Démetria.

            Spory a střety mezi bývalými Alexandrovými spolubojovníky pokračovaly, dokud si mezi sebou nerozdělili kdysi velkolepou říši. Roku 306 došlo k námořní bitvě mezi Ptolemaiem a Démétriem. Ptolemaios podlehl a Antigonovci se zmocnili Kypru. Antigonos i jeho syn Démétrios se prohlásili za krále, čímž prohlásili svůj nárok na celé Alexandrovo dědictví. Následně vytáhli proti Egyptu, ale jejich výprava se nezdařila a Ptolemaios se po uhájení svého podílu také prohlásil králem a podobně to udělali i Seleukos, Lysimachos (bývalý tělesný strážce Alexandra a správce Thrákie) a Kassandros (syn Antipatra). Roku 301 byli v bitvě u Ipsu definitivně poraženi Antigonovci, čímž končí první etapa bojů o Alexandrovo dědictví.[4]

           

Ptolemaiovští vládci Egypta

            Ptolemaios byl Alexandrův vysoký důstojník, vojevůdce a přítel. Jeho otcem byl Lágos a pocházel z urozené makedonské rodiny, jejíž věhlas stoupl za vlády Alexandrova otce Filipa II., kdy se Lágovou ženou stala Arsinoé, vzdáleně spřízněná s makedonským královským rodem. O Ptolemaiovi se však vyprávělo, že jeho otcem byl sám Filip II., čímž byl v očích veřejnosti povýšen na nevlastního Alexandrova bratra. Toho pak mohl využít při vytváření svého kultu v Egyptě, kde vystupoval jako obnovitel vlády Egypťanů. Netoužil po obnovení celé Alexandrovi říše (asi jako jediný z diadochů), ale chtěl si zajistit vládu na Egyptem, Kyrenaikou, Kyprem a jižní Sýrií.

            Již Alexandr založil v nilské Deltě město Alexandrie, nazývané oficiálně Alexandrie u Egypta,[5] čímž měl být naznačen její nadnárodní význam. Ptolemaios pak na západním břehu středního toku Nilu, blízko Sohágu, nechal vybudovat město Ptolemais. Kromě toho bylo ještě v Deltě staré řecké město Naukratis. Jinak však Ptolemaios v Egyptě samotném nepokračoval v budování řeckých měst s vlastní samosprávou – na rozdíl od Seleukovců. Podřízení posádkových měst, označovaných jako polis (pl. poleis), pod pravomoc základních správních jednotek – nomů, bylo vědomou snahou na navázání na tradice z faraónských dob. Správa nomů byla často ponechávána v rukou místních elit a helenizace tak byla převážně pouze administrativní. To sice znamenalo pevnější semknutí říše a hlubší přizpůsobení obyvatelstva některým projevům řecké civilizace, ale vlastní vliv řecké kultury byl slabší než v ostatních částech helénského světa. Skutečně řeckým centrem se stala pouze Alexandrie, v níž Ptolemaios založil Múseion jako vědeckou a uměleckou instituci. Dal také podnět k vytvoření synkretického božstva Sarapis (egyptsky Šarapšu). Bůh původně uctívaný jako Osorapis (= Osiris jako býk Apis) byl spojen s rysy Dia a Háda, čímž mu byl dán světový synkretický charakter. Později získal ještě další atributy a jeho kult se stal významným politicky konsolidujícím činitelem. Po smrti byl Ptolemaios zbožněn (jak bylo u faraónů zvykem již od čtvrté dynastie) a získal titul Sotér (Zachránce), užívaný pro řecká božstva.

            Nástupcem Ptolemaia Sotéra se stal jeho syn z druhého manželství s Bereníkou, kvůli níž vyhnal svou první manželku a upřel nástupnické právo svému prvorozenému synovi zvanému Ptolemaios Keraunos (Blesk). Ptolemaios II. Filadelfos – 285-247 (Milující sestru) pokračoval v plánech svého otce. Dokončil výstavbu Alexandrie a majáku na ostrově Faru (jednoho ze Sedmi divů světa), rozvinula se práce Múseia, obnovil kanál spojující Nil s Rudým mořem, kodifikoval práva některých menšin a založil slavnost Ptolemaií. Zároveň si také uvědomil rostoucí moc Říma a navázal s ním přátelské vztahy.

            Ptolemaios III. Euergetés – 246-222 (Dobrodinec) se výrazně zasloužil o rozmach říše. V (již třetím) konfliktu se Seleukovci obsadil přístavní Seleukii a pokračoval přes sídelní město Seleukovců Antiochii až do Babylónie. Byl sice událostmi v Egyptě přinucen k návratu, ale zajistil si pozice v severní Sýrii a Kilikii. Za vlády Ptolemaia IV. Filopatóra – 221-204 (Milující otce) došlo k prvním výrazným krizím. Došlo k zřejmé inflaci a oslabení zahraničního obchodu, útěkům sedláků z vesnic do měst a nárůstu sebevědomí Egypťanů, kteří se začali dostávat do armády. Ve čtvrté syrské válce sice odrazil nápor Seleukovců, ale teprve po naverbování značného množství Egypťanů. Toto vítězství posílilo jejich sebevědomí a Ptolemaiovci se museli brzy začít vyrovnávat se vzpourami svých poddaných, kteří se dožadovali svých práv násilím.

            V páté syrské válce ztratil Ptolemaios V. Epifánes – 204-197 natrvalo jižní Sýrii a Palestinu a za vlády Ptolemaia VI. Filométora – 180-145 (Milující matku) obsadil Antiochos IV. dokonce samotný Egypt. Musel se sice po římském ultimátu stáhnout, ale tím se ještě více posílil římský vliv v Egyptě a říše se dále propadala do krizí. Ptolemaios VII. – 145-144 vládl pouhý rok a byl o moc připraven bratrem svého otce, Ptolemaiem VIII. Fyskónem – 145-116 (Břicháč). Ten se oženil se svou sestrou a vdovou po svém bratrovi Kleopatrou II., brzy se však oženil i s její dcerou a svou neteří Kleopatrou III. Spory mezi oběmi Kleopatrami vyústily v útěk Ptolemaia VIII. a Kleopatry III. na Kypr. Později přesídlili do Memfisu a v Egyptě tak po nějakou dobu existovaly dvě vlády. Ptolemaios IX. musel nejdříve kralovat se svou nevlastní matkou Kleopatrou III., ale když se stal jejím spoluvládcem Ptolemaios X., uchýlil se na Kypr. Říše tak byla rozdělena na tři vzájemně soupeřící království: Kypr, Kyréné a vlastní Egypt. Další obsazování trůnu pak bylo přímo ovlivňováno Římem. Archeologické průzkumy potvrdily, že se tehdy obdělávaná a osídlená plocha na mnoha místech podstatně zmenšila. Rozmáhal se počet běženců a banditů, kteří se zdržovali v bažinatých oblastech nilské delty.[6]

            Po smrti Ptolemaia XII. Auléta – 80-58 a 55-51 (Flétnista) nastoupila na trůn jeho osmnáctiletá dcera Kleopatra VII. – 51-30, která se pokusila naposled vzkřísit bývalou slávou Ptolemaiovské říše. Naučila se dokonce egyptsky aby mohla osobně jednat se zchudlými poddanými. Byla si však vědomá závislosti na Římu a udržovala kontakty s římským vojevůdcem a státníkem Gnaem Pompeiem. Později se ale připojila k druhému členu prvního římského triumvirátu – Gaiovi Caesarovi. Připravovala spojení Říma s Egyptem do určitého světové monarchie, ve které se měla výrazně podílet na moci. Po Ceasarově zavraždění se spojila s Markem Antoniem. Po porážce v bitvě u Aktia v roce 31 př. n. l. však spáchala sebevraždu a Egypt se stal provincií Říma. Helénská dynastie Ptolemaiovců tak dohrála svou dějinnou úlohu.

 

 

 

 

 

 

Zdroje:

POKORNÝ, Petr: Řecké dědictví v Orientu (1993) OIKÚMENÉ, Praha.

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie (2007) NLN, Praha.

http://antika.avonet.cz/

 



[1] POKORNÝ, Petr: Řecké dědictví v Orientu (1993) OIKÚMENÉ, Praha, str. 20.

[2] POKORNÝ, Petr: Řecké dědictví v Orientu (1993) OIKÚMENÉ, Praha, str. 297.

[3] ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie (2007) NLN, Praha, str. 53.

[4] POKORNÝ, Petr: Řecké dědictví v Orientu (1993) OIKÚMENÉ, Praha, str. 51 a další.

[5] Podle Plútarcha založil Alexandr sedmdesát měst, z toho sedm až osm doložených Alexandrií. Podle některých údajů bylo Alexandrií ještě více, snad až šestnáct.

[6] POKORNÝ, Petr: Řecké dědictví v Orientu (1993) OIKÚMENÉ, Praha, str. 73 a další.

Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá