Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Orientální poezie

Háfíz, veliký lyrik Orientu

Text je přejat z knihy Květy nevadnoucí - poklady středověkého písemnictví všech národů Evropy i Asie od Otakara Dorazila, kterou vydala Společnost Čs. Červeného kříže v roce 1947 a jejíž velmi salátové vydání se mi podařilo objevit v jednom antikvariátu.

Háfíz, veliký lyrik Orientu

V perském městě Širázu, které leží na náhorní planině obklopeno sady, narodil se před 500 lety veliký lyrik, jehož básně jsou v Evropě ze všech perských básníků nejznámější. V mládí se učil pekařství, ale utekl od řemesla a dal se do studia práv a theologie. Stal se vychovatelem synů velkovezíra, který prosadil, že v Širázu byla zřízena škola, aby se Háfíz mohl na ní stát učitelem. Měl úžasnou paměť, naučil se celému koránu a slynul záhy neobyčejnou moudrostí. Byl však nejen vykladačem posvátné knihy islámu, nýbrž i básníkem. Pověst vypravuje, jak se jím stal. Blízko Širázu bylo místo, o němž se říkalo, že mladík, který tam čtyřicet nocí bez spánku stráví a po tu dobu se žádnou rozkoší neobírá, bude velikým básníkem. Mladý Háfíz chodil tam třicet dvě noci a trávil v básnickém nadšené. Ráno se vracel domů kolem obydlí dívky, kterou miloval, ale nevstoupil k ní, ač ho k tomu denně vybízela. Poslední večer neodolal lákadlu a vešel k milé, ale v rozhodnou chvíli vzpomněl přece na svůj slib a spěchal k tajemnému místu, aby tam probděl i čtyřicátou noc. A tehdy se mu zjevil důstojný stařec, který mu podal číši s nápojem nadšení a slíbil mu nesmrtelnost.

            A velký znalec koránu se stal brzo populární jako skladatel milostných ód, zvaných „gazely“, a jeho básně kolovaly v četných opisech. Byly i plny citu k přírodě.

 

            Chtěl bych být jasnou vodní hladinou

            a tebe sluncem mít, jež v ní se třpytí.

            Chtěl bych tě květinou mít jedinou

            na lučině a sám tam říčkou býti.

            Chtěl bych být větví trnů, tebe mít

            ohnivou růží, jež by rudě plála.

            Chtěl bych jak zrnko v písku živořit,

            jež bys ty, ptáček, tiše sezobala.

            kdyby mé vřelé srdce v tisíc dílů,

            má nejdražší, se roztříštilo vřelých,

            tu jediný díl, věř mi, větší sílu

            by k lásce měl, než tisíc srdcí celých. (Kubeš.)

 

            Ale do nálady básníkovy vchází záhy nový rys. Háfíz přesto, že byl slavný, nežil blahobytně, protože neměl stálého platu a byl odkázán na dobrovolné příspěvky svých žáků. O jeho blaho se šáh, ač sám se pokládal za básníka, nestaral, o čemž svědčí Háfízův povzdech: „Z přílišného smutku básnická má síla odvrátivši se, mne ráno opustila. Pádišáhu, vrať ji milostivým slovem! Co si počne? Bída jen ji zapudila.“

            Šáh nechával básníka v nesnázích asi úmyslně; žárlil na jeho slávu a rád vytýkal básníkovi před lidmi nedokonalost jeho veršů. Háfíz mu odvětil jednou sarkasticky, že jeho úsudek je jistě správný: „Jen skromné moje nadání je toho příčinou, že moje písně zpívá celý svět, kdežto písně Vašeho Veličenstva, ač nepřekročily ani brány Širázu, jsou znamenité.“ Šáh tuto odpověď Háfízovi nezapomněl a hledal příležitost, jak by ho ponížil.

            Ona příležitost se brzo nalezla, neboť Háfíz počal pochybovat o předepsané víře a rozešel se s církevními názory. Tepal zejména pokrytecký život kněží slovy: „Kněží, kteří s kazatelny u oltáře kázají, o samotě když se octnou, jiné činy dělají. Nad tupostí tváře jejich úžas chopil srdce mé, neb co káží, to ve zvyku dělat nikdy nemají.“ (Vrchlický.) Bylo přirozené, že Háfíz ztratil přízeň kněží, a oni uvítali, když šáh poukázal na Háfízův gazel, jehož poslední verš zněl: „Je-li vírou muslemína to, co Háfíz denně činí, pak běda, bude-li po dnešku den vzkříšení.“

            Háfíz byl obžalován jako kacíř, který nevěří ve vzkříšení a poslední soud. Překvapen touto ranou, se odebral k moudrému starci, který konal pouť do Mekky a zdržoval se právě v Širázu, a vypravoval mu o zlých úmyslech svých nepřátel. Stařec mu dal radu, aby před dotyčný verš vsunul ještě verš jeden, jako by tento výrok učinil někdo jiný, neboť uvedení kacířského mínění není podle zvyklostí kacířstvím.

            Tím se osvobodil z rukou nepřátel, ale tón jeho dalších básní svědčí o pesimistické náladě, jež se ho zmocnila a která vyznívá i z těchto veršů:

           

            Když spáse kněžské navždy dal jsem vale,

            tím pravou spásu získal jsem svých dnů.

            Marně jsem hledal moudrost neustále

            u moudrých. Našel jsem ji u bláznů.

            I v knihách marně hledal jsem ji v smutku;

            z rozkvetlých květů na mne usmála se. (Kubeš)

 

Svět je tehdy básníku plný zmatků, nesmyslnosti, člověku zbývá jen se opít vínem, které ho přenáší do jiného světa. Nejvyšší moudrostí je užívání radostí života, vína a lásky.

„Ptáš se, kde má víra? Utonula! A kde má ctnost? Ve víno dávno vplula! To nejhezčí však nic mi nesmí vzít: žít v lásce, v lásce, v lásce, a pak, pít.“ (Kubeš) – „Víno sem, neb všecka sláva, vše, co dílna svět dává – nic není. Touha lásky mne jen vzruší, jen ta – bez ní srdce s duší nic není.“ (Vrchlický.)

Básník měl choť a syna, ale manželský svazek mu nepřinesl štěstí. Hledá ukojení svého obdivu pro mládí a krásu mimo domov a nalézá ho v „krčmách“. Tyto „krčmy“ nejsou ovšem našeho druhu. Je to útulek hostitele, který ctí svého hosta a dává mu nalévat víno sličnými jinochy. Háfíz se hostiteli i „číšníkovi“ odměňuje krásným gazelem, opěvujícím víno a mládí. Ale toto vzrušení je mu pramenem nových útrap, o nichž mluví tyto verše, přeložené Vrchlickým:

 

Mladého chlapce miluji, nedávno teprv vzrost,

a boha prosím, tento žal by přál mi pro radost.

Jej rád mám, piji očima, jej škádlím, dím to hned,

i tobě, bys to věděl: Věř, i ctností já mám dost!

Láska moje není závrať, jež by mohla zmizet z hlavy,

ani mé přátelství k tobě není nápad přelétavý;

hluboko v mém srdci kotví city moje, láska moje,

vsáty do mne s mlékem matky, s duší jen jich hruď se zbaví.

           

            Básník je si vědom toho, že žije životem, který bude kaceřován, že málokdo pochopí, co ho žene do „krčmy“, v níž nalézá náhradu za chrámy. Osud mu vykázal krčmu za obydlí, ta bude i místem, kde ho stihne smrt. Píše:

 

Noc tmavá, tesknou hrůzou tají lůno vln i vírů.

Bez radostí, kdož jdou břehem, los můj těžký neocení.

Vlastní vůlí tajemství své pomluvě jsem vydal lidí;

může něco tajno býti, co všem látkou k hovoření?

Háfízi! Mír chceš-li míti, najdeš-li co lásky hodno,

miluj a nech svět být světem! Vštip si toto naučení!

 

            Přátelé drazí, dbejte, abyste duši i srdce měli čisté – a čisté víno pijte pouze! Až smrt svou píseň zahraje mi, nedávejte mě v ztuhlou zemi! Váš přítel, Háfíz, ruce spíná: Pochovejte mě v kádi vína! (Kubeš.)

 

            Poslední léta Háfízova života byla bouřlivou dobou dějin. Dobyvatel Timur Lenk vyvrátil sultanát bagdádský a zmocnil se i města Širázu a dal popravit šáha. Slyšel už dříve o slavném básníkovi a znal jeho básně. Vzpomněl na Háfízův verš: „Kdyby v dlaň miláček drahý vzal mé srdce, chtěl bych rád za každičkou jeho skvrnu Samarkand s Bucharou dát.“ Dal Háfíze k sobě zavolat a pravil mu: „Dobyl jsem tisíc zemí jen proto, abych Samarkand a Bucharu, města mé vlasti, nade vše povznesl, a ty se opovažuješ ve svých básních je nabízeti za skvrnu svého miláčka?“ Háfíz odpověděl: „O vládce světa, pohleď na toho, který rozdává města, aniž má, co by na sebe oblekl, a odpustíš mu!“ Timurovi se líbila tato odpověď a propustil Háfíze se skvělými dary.

            Háfíz zemřel dva roky později. Byl pochován na místě, které tak miloval, v Mosselle, na břehu říčky Roknabad a nad jeho hrobem byla vystavěna kaplička. Vypravuje se, že závistníci mu chtěli odepřít pro jeho požívání vína čestný pohřeb, ale potom bylo rozhodnutí ponecháno osudu: vezme se dlouhá jehla a zabodne se do koránu, a verš, který zasáhne, bere se za odpověď. Závistníci předložili místo koránu básně Háfízovy, aby ho vlastním výrokem odsoudili, ale jehla se zabodla ve verši: „Od mrtvoly Háfízovy ty nevzdaluj kročeje, neb ač v hříchy potopeny, přece vejde do ráje.“ Nemohli mu tedy odepříti čestného pohřbu. Velký básník s neklidnou duší odpočívá v nejrozkošnějším místě svého rodného kraje.

            O básníkově životě psal Dr. Jaromír Košut v knize „Háfíz, jeho život a jeho básně“ (vydal Otto 1881). Jeho verše  přeložil v díle „Diván Háfíze“ Dr. Jar. Košut a Jaroslav Vrchlický (Otto 1881). V r. 1945 vydalo nakladatelství Dr. K. Kolářové v Praze „Písně Háfízovy“ v překladu Richarda Kubeše.

Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá