Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Orientální poezie

Ghazel

Ghazel ( غزل ) se během vývoje islámské poezie stal bezesporu jejím nejrozšířenějším projevem a prakticky každý básník složil alespoň nějaký.

Ghazel se rozvinul v 10. století z původní perské poezie v pevně ustálenou podobu. Základní jednotkou je dvojverší beyt. Beyt pochází z arabského bajt – dům a původně nomádský stan, rozdělený prostřední tyčí na dvě poloviny. Řádek ghazelu, dva beyty, jsou doplněné refrénem – redif, který se stále opakuje. Termín redif původně označoval druhého jezdce na koni. Obvyklý rozsah ghazelu se ustálil na 4 až 15 beytů.
Uspořádání rýmů má následující podobu:
 
.....a     .....a     redif
.....b     .....a     redif
.....c     .....a     redif
.....d     .....a     redif
 
Při skládání se básníci řídili zvláštními pravidly, která vymezovala základní osnovu, kladla zvýšené požadavky na znalosti autorů, ale zároveň fungovala pro čtenáře jako vodítka ke čtení, respektive k pochopení. Při skládání se autor nemusel řídit přísnými syntaktickými a gramatickými pravidly a mohl využít tuto volnost ke zdůraznění určitých částí a k intonačnímu zabarvení. Báseň totiž nebyla primárně určena ke čtení, ale k přednesu a má tudíž blíže k mluvenému slovu. Situace básníků však nebyla nijak jednoduchá – nemuseli se sice řídit striktní osmanskou gramatikou a ještě přísnější syntaxí, ale mohli využívat pouze omezený slovník a výběr témat. Navíc museli ovládat slova mimo běžný slovník – arabská, perská a archaismy. Kromě toho celá řada slov dostávala v poezii nové významy. Použití takovéhoto komplikovaného slovníku se však paradoxně stává prostředkem ke snazšímu pochopení poezie čtenáři. Výrazy a termíny totiž dostávaly ustálenou podobu spojení ve kterých se vyskytovaly a kontext ve kterém je bylo možno chápat či vysvětlovat. Všechny básně tak dostávají mystický podtext.
Mystická rovina poezie se rozšiřuje zejména s působením súfíjských vlivů. Docházelo k prolínání světských a náboženských prvků. Tento směr islámské mystiky ovlivnil na přelomu 11. a 12. století zejména Al-Ghazálí: veškerá existence je ovlivněna konfliktem dvou světů, světa idejí a jejich odrazu v materiálním světě. Tento dualismus lze vyjádřit i tak, že vše, co je na jednom světě má svou reprezentaci na druhém světě. Básník tak začíná usilováním o něco z tohoto světa, ale pokračuje, až začne usilovat o něco „většího“. Některé velké osobnosti islámské poezie a proudy, které se kolem nich zformovaly, odmítaly tento svět absolutně a usilovaly pouze o vyšší svět. V jejich pojetí je vše na tomto světě pouhým odrazem, ale chybí zde zpětná projekce. V praxi nabral tento přístup podobu odmítnutí absolutně všeho, včetně náboženských předpisů a slušného chování, což bylo samozřejmě velmi pohoršující a básníci se tak často stávali terčem pronásledování. Ani ti největší „anarchisté“ z řad básníků však nepřipouštěli univerzální popření všech pravidel – to bylo možné pouze pro vybranou elitní skupinu, což vychází z klasické středověké islámské filozofie.
Celá poezie je založená na paradoxu dvou rovin. Na primární rovině jsou milující a milovaná jasně odděleni; milující představuje vše z tohoto světa, milovaná na onom světě je nehybnou hybatelkou veškerého dění. Na sekundární úrovni jsou absolutně propojeni; milenka na tomto světě milujícího trápí, ale na onom světě je léčitelkou a milenec je na tomto světě opilec, ale na onom je věřící. Trápení na jedné úrovni tak odpovídá lásce na druhé
Básně nejsou pojmenované (označují se podle redifu) ani podepsané (jméno autora se objevuje v posledním řádku, který se označuje mahlas). První verš se nazývá matlac. Básně jsou založené na polaritě, uprostřed verše je rytmické centrum, které naznačuje jeho polaritu.
Čerpáno z přednášek předmětu KBS/OSL Osmanská literatura, přednášející: Mgr. Petr Kučer
Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá