Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Homepage

Současný turecký nacionalismus a vztahy Turecka k zemím v regionu

Charakter tureckého nacionalismu je dán především vlivy kemalismu, který se projevil při založení současné Turecké republiky a jejím uspořádání.

            Již v roce 1923 bylo Atatürkovým cílem vytvoření světského proevropského státu, prostého „náboženské“ zaostalosti i vlivu feudální aristokracie.[‌أ]  Mustafa Kemal provedl reformy prakticky všech oblastí společenského života, přestože často narážely na odpor duchovních, bývalé osmanské aristokracie, byrokratů a velkostatkářů, ale i některých intelektuálů. Mezi nejvýznamnější reformy patří politické, jako je zrušení osmanského sultanátu (1. listopadu 1922), vyhlášení Turecké republiky (29. října 1923) a zrušení chalífátu (3. března 1924). Součástí formální zrušení chalífátu bylo i zrušení dosavadního církevního vzdělávacího systému a systému islámských soudů fungujících podle šarí´y. Vzdělávací systém byl nahrazen národním, což bylo spojeno i se změnou písma z arabského na turecké (odvozené z latinky) a následnou snahou o purifikaci turečtiny od arabských a perských slov. Nový zákoník, nahrazující tradiční osmanský šaríatský, se inspiroval zejména ze švýcarského občanského práva a italského trestního. Toto nové právní uspořádání také plně zrovnoprávnilo obě pohlaví a 5. prosince 1934 byla ženám garantována veškerá politická práva, čímž Turecko předběhlo i řadu evropských zemí. K dalším významným sociálním reformám patří  zavedení zákonu o jménech a zrušení osmanské titulatury, zavření konventů a lóží náboženských řádů a dervišů, zákaz nošení fezu (jako symbolu Osmanské říše) a podpora evropského způsobu oblékání.

Podle zásad šesti „šípů“ kemalismu (tj. republikánství, nacionalismus, populismus, reformace, etatismus a sekularismus) byla velká pozornost věnována reformě armády, která se stala faktickým držitelem moci ve státě. Armáda je označována jako ochránce kemalismu a tuto svojí úlohu prosazuje prostřednictvím Národní Bezpečnostní Rady. Tento formálně poradní orgán sestává z Velitele generálního štábu, čtyř vrchních velitelů Tureckých ozbrojených sil[‌ب], vybraných ministrů vlády a prezidenta, jako předsedy Rady. Během druhé světové války dokázala armáda udržet nezávislost na Spojencích i Ose a v padesátých letech si získala respekt během operací Korejské války. V roce 1952 se turecká armáda začlenila do NATO a v současnosti je s více jak milionem mužů ve zbrani jeho druhým největším členem po USA. Sebevědomí armády se projevilo v celé řadě zásahů do politického vývoje země, z nichž nejdůležitější jsou bezesporu vojenské převraty. Těch se v historii odehrálo hned několik: v letech 1960, 1971, 1980 a nejnověji v roce 1997.

Zatím poslední převrat z 28. února 1997 svrhl koaliční islamistickou vládu premiéra Necmettina Erbakana. Přestože se v devadesátých letech ekonomická i sociální situace v Turecku vyvíjela příznivě, nejrůznější představitelé armády opakovaně varovali před vlivem premiéra Erbakana a jeho Refah Partisi (Strana prosperity) na turecký sekularismus. Nakonec byla vláda přinucena podat demisi a následně byla v roce 1998 Refah Partisi zakázána. Tento zákaz byl podpořen i výrokem Evropského soudu pro lidská práva v roce 2003. Přestože tedy turecká armáda vystupovala jako ochránce modernizace a westernizace, a v podstatě tak plnila svou úlohu, stala se překážkou při jednání Turecka s EU. Pod tímto vlivem prošla Národní Bezpečnostní Rada i Ozbrojené síly množstvím reforem s cílem posílit civilní kontrolu. Tyto reformy dokázaly naplnit základní požadavky Evropské unie a mohly tak být zahájeny přístupové pohovory, i když Evropská Komise stále kritizuje rozsah, jakým armáda zasahuje do politického dění ve státě. Podle některých pozorovatelů hrozí současné spory mezi premiérem Recepem Erdoganem ze strany Adalet ve Kalkinma Partisi (Strana spravedlnosti a rozvoje) a jeho spojencem Abdullahem Gülem s velitelem Generálního štábu generálem Yašarem Büyükanitem vyústit v situaci podobnou té z roku 1997. O to více budou důležité výsledky prezidentských voleb a především voleb do tureckého Velkého národního shromáždění, jež mají proběhnout v letošním roce.

Přestože se většina debaty o vstupu Turecka do EU omezuje na hysterické opakování případných pro a proti, je třeba zhodnotit vztahy Turecka s okolními státy, aby bylo možné porovnat jeho geopolitické a bezpečností cíle s cíly evropské zahraniční politiky; pokud se tedy u EU dá o něčem takovém jako jednotná zahraniční politika mluvit. Evropská Unie se musí minimálně rozhodnout, zda bude nově přicházející problémy (především v oblasti (etno)náboženského terorismu a mezinárodně organizované kriminality[‌ج]) řešit v oblastech odkud přicházejí nebo se od těchto oblastí co nejvíce distancovat.

Turecko vystupuje především jako strategický partner NATO na Blízkém východě. V této roli vystupuje již od padesátých let kdy fungovalo jako důležitá předsunutá základna proti Sovětskému svazu. Tato úloha byla ještě posílena po založení Bagdádského paktu v roce 1955. Po íránské Islámské revoluci navíc sekulárně vyvažovalo náboženský vliv radikálního islamismu a panarabského nacionalismu. Tradiční úloha Turecka jako nejbližšího spojence Washingtonu byla poněkud oslabena po americké invazi do Iráku. Ankara byla totiž znepokojena prakticky neomezenou podporou severoiráckým Kurdům a nepřistoupila na otevření severní fronty.

Výsledek hlasování Velkého Národního Shromáždění z března 2003 překvapil nejen Bushovu administrativu, ale i Evropu a arabské státy. Evropské státy byly nuceny přehodnotit svůj názor na Turecko jako potencionálního amerického trójského koně v EU a pro Araby představoval důkaz, že přes úzké turecko-izraelské vztahy není Turecko jen americkým lokajem.[‌د] Spory vyvolalo zejména americké spojenectví s Kurdy, jež se projevilo i netečností vůči táborům ozbrojenců PKK (Partiya Karkeren Kurdistan – Strana pracujících Kurdistánu). Zatímco v devadesátých letech byly akce turecké armády zaměřené na likvidaci bojůvek PKK na severu Iráku nechávány režimem Saddáma Husajna bez odezvy, již v červenci 2003 zadržely americké síly ve městě Sulejmáníja několik příslušníků tureckých speciálních jednotek.Turci ve snaze napravit vztahy s USA urychleně schválili zapojení tureckých jednotek do spojeneckých operací, ale odmítli to jak Kurdové tak vláda v Bagdádu. Také Kurdové mají logický zájem na vylepšení vztahů s Tureckem, které představuje jejich prakticky jediné spojení s okolním světem.V současnosti se zdá, že Turecko již neodmítá kurdskou autonomii v rámci federalizovaného Iráku za předpokladu, že si všechny federální útvary zachovají určitou míru etnické rozmanitosti. Kromě tradičních vnitrotureckých důvodů odmítá Ankara samostatný Kurdistán také z regionálně politických důvodů; nechce totiž nadále vystupovat jako protiváha rostoucího íránského vlivu a věří, že alespoň část tohoto tlaku by mohl převzít Irák se silnou a reprezentativní vládou.

Problematické vztahy s Íránem jsou v podstatě tradiční a navazují na více jak pět set let trvající soupeření o vliv na Blízkém východě. Od osmdesátých let dostalo toto soupeření spíše ideologickou podobu mezi íránským islamismem a tureckým sekularismem. Toto napětí kulminovalo v devadesátých letech po rozpadu SSSR a vzniku nových nezávislých republik na Kavkaze – druhou tradiční sférou soupeření. Nelze opomenout ani znepokojení Ankary nad pokrokem íránského nukleárního programu v posledních letech. Případné získání jaderných zbraní Íránem by znamenalo ohrožení dosavadní mocenské rovnováhy, zabraňující vzniku významnějších konfliktů mezi oběma regionálními obry.[‌ه]

Podobně jako Írán obviňovalo Turecko z podporování kurdského separatismu i Sýrií. Společné vztahy navíc poškozuje latentní spor o provincii Hatay (Alexandretta, Iskenderun). Ke zlepšení vzájemných vztahů rozhodně nepřispělo ani budování megalomanského Great Anatolian Project, jež reguluje tok Eufratu a Tigridu. Plné spuštění tohoto projektu 22 přehrad a 17 hydroelektráren by znamenalo snížení toku Eufratu v Sýrii až o 40 % a v Iráku až o 80 %. Navíc by většina vody byla využita ke zavlažování polí s bavlnou, což výrazně negativně ovlivňuje kvalitu zbývající vody. V současnosti je Turecko v pozici, kdy může prosadit vybudování tohoto projektu jednostranně: jednak díky své silné pozici vůči izolované Sýrii a oslabenému Iráku a jednak podle tzv. „Harmonovy doktríny“, jež umožňuje státu zacházet s mezinárodním povodím na svém území podle své libosti. Přesto Turecko přistoupilo na vytvoření třístranné komise jež vyjednává využití obou řek. Ke korektním vztahům výraznou měrou přispěl i nástup prezidenta Bášira Asada v roce 2000.

Tradičně kvalitní vztahy panují mezi Tureckem a Izraelem jak v politické oblasti, tak vojenské i ekonomické. Turecko uznalo Stát Izrael již v roce 1949 jako první převážně muslimský stát. V roce 1988 pak Turecko jako první země s diplomatickými vztahy s Izraelem uznala Palestinu, po následných izraelských protestech však opustila od poskytnutí úplného diplomatického statusu zastupitelům Palestiny. V roce 1991 pak oba státy obnovily své diplomatické vztahy. Vzájemné vztahy se i nadále zlepšovaly (i přes mírné ochlazení po nástupu islamistů a premiéra Erbakana v roce 1995). Vzájemné vztahy jsou natolik dobré, že pravidelně dochází ke společným cvičení izraelské a turecké armády, vývoji raketových systémů, cvičení izraelského letectva v tureckém vzdušném prostoru a tureckého námořnictva v okolí Haify, apod. Turecko představuje pro Izrael také strategického dodavatele energií: ropy, plynu, elektrické energie a především vody a v roce 2005 bylo hlavním obchodním partnerem Izraelem v regionu – s dovozem izraelského zboží za 900 milionů USD a vývozem za 1,2 miliardy USD. V nedávné době došlo k dalšímu výraznému zhoršení vzájemných vztahů, zejména v souvislosti s obnovou turecké podpory palestinské samosprávě. Turecké ministerstvo zahraničí pod vedením Abdullaha Güla totiž uznalo Hamas jako vítěze palestinských voleb a dokonce přijalo jeho delegaci.

Vztahy Turecka a Evropské unie komplikují tradiční konflikty s Řeckem a tzv. „Kyperská otázka“. Po té, co Kypr získal od Velké Británie nezávislost v roce 1960, propukly mezi tureckým a řeckým obyvatelstvem ozbrojené srážky, které zintenzívnily v roce 1963. Díky menšinové pozici Turků byla většina obětí právě z tohoto etnika. Když se situace ještě zhoršila po nástupu vojenské nacionalistické junty zvané „Černí plukovníci“, považovala ji naprostá většina kyperských Turků za nepřijatelnou. Turecká vláda se rozhodla tento problém vyřešit vysláním armády, která měla oficiálně chránit turecké obyvatelstvo před případným opakováním útoků z roku 1963. Fakticky tak došlo k okupaci severní části ostrova – zhruba 37 % celkové rozlohy. Na tomto území pak v roce 1983 vznikla Turecká republika severního Kypru, která však není mezinárodně uznávaná.

V roce 2004 došlo na Kypru k referendu, ve kterém se Turci vyjádřili pro sjednocení ostrova (64,9%), zatímco obyvatelé jižní části byli proti (75,8%). Důvodem odmítnutí byly nepřijatelné výhody, které by získala turecká menšina. Následně pak Ankara přispěla ke zlepšení vztahů, když v prezidentských volbách podpořila kandidaturu Mehmeta Ali Talata, který tak porazil dlouholetého prezidenta neuznávané Turecké republiky severního Kypru Raufa Denktase, známého svou neústupností a napojeného na tureckou armádní generalitu. Zlepšení zaznamenaly taky vztahy s Řeckem, poškozené nejen spory o Kypr, ale i o některé egejské ostrovy (a především jejich pobřežní vody a kontinentální šelf). Tyto ostrovy sice leží v těsné blízkostí tureckého pobřeží, ale podle lousannské mírové smlouvy z roku 1923 patří Řecku. Hlavní zásluhu na zlepšení vzájemných vztahů má zejména řecký ministr zahraničí Georgeus Papandreou.

 



[‌أ]  Soulejmanov, Emil, PhDr.: Turecko, země na pomezí dvou světů, 2002. www.europeum.org.

[‌ب] Turecké ozbrojené složky se skládají z Armády, Letectva, Navy, Četnictva a Pobřežní hlídky a celkově má ve zbrani 1 043 550 příslušníků.

[‌ج] Obchod s narkotiky,  nelegální migrace, pašování lidí a zbraní.

[‌د] Özel, Soli: Kudy míří Turecko na Západ?, 2004. www.project-syndicate.org

[‌ه] Soulejmanov, Emil, PhDr.: Bezpečnostní aspekty případného členství Turecka v Evropské unii, 2005. www.cepsr.com

 

 

 

 

Soulejmanov, Emil, PhDr.: Bezpečnostní aspekty případného členství Turecka v Evropské unii, 2005. http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=282

Soulejmanov, Emil, PhDr.: Turecko na pomezí dvou světů – Geopolitické postavení Turecka, 2002. http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=532

Özel, Soli: Kudy míří Turecko na Západ?, 2004. http://www.project-syndicate.org/print_commentary/ozel2/Czech

Thim, Michal: Voda na Středním východě a role Turecka, 2006, CHRONICLE. http://www.amo.cz/soubory/pmun/XIrocnik/Chronicle/Chronicle-11-7.pdf

Time-line of Turkish-Israeli Relations, 1949 – 2006, 2006, The Washington Institute for Near East Policy. http://www.washingtoninstitute.org/documents/44edf1a5d337f.pdf

 

 

Poslední komentáře
25.11.2007 11:00:13: Fajné stránky!!!smiley${1}smiley${1}
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá