Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Homepage

První křížová výprava

Frankové (Alláh se od nich odvrať!) nemají žádnou ctnost, kterou se člověk honosí, vyjma statečnosti.

Usáma Ibn Munkiz

Předvečer křížových výprav

„Chce-li kdo přijíti ke mně, zapři se, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne!“ Těmito slovy evangelia vyzval papež Urban II. ve svém závěrečném projevu na koncilu v Clermontu nevlídného listopadového dne roku 1095 přítomné církevní a světské velmože k osvobození Svaté země, božího hrobu a východních křesťanů z područí pohanských saracénských barbarů. Tento projev nebyl pochopitelně dílem okamžitého božského vnuknutí, ale výsledkem několikaměsíčních živých porad a úvah. Za první iniciátory papežské výzvy můžeme považovat již poselstvo byzantského císaře Alexia Komnena z roku 1090 snažící se zlepšit vztahy mezi oběma křesťanskými církvemi – západní i východní. Přestože bylo toto poselstvo přijato blahovolně, nemohl se Urban II. (dosazený na papežský stolec teprve v roce 1088) zlepšení situace křesťanů na východě věnovat dříve, než upevní svou pozici v boji o investituru s císařem Jindřichem IV. a „vzdoropapežem“ Klimentem III., který byl již deset let usazen na svatopetrském stolci v Římě. Posílit svůj vliv a prosadit své zájmy v těžko zvládnutelné aristokracii v tomto odvážném podniku je krok, ke kterému byl pravděpodobně inspirován svou návštěvou ve francouzském klášteře v Cluny. Mnichové v Cluny byli totiž nejen hlavními ideology a diplomaty papežského zápasu proti římským císařům, ale také zkušenými organizátory poutí do Svaté země a znalci poměrů na Východě.

 

Poměry ve Středomoří byly ovlivněny nestabilností všech hlavních nekatolických mocností v oblasti:

-          Ummajovští Arabové ve Španělsku byli zatlačováni pokračující reconquistou: roku 1085 připadlo Toledo Alonsovi IV., zatímco Valencii dobyl proslulý El Cid (jehož jméno pochází z arabské čestné titulatury sídí, což znamená „můj pán“).

-          Normané v čele s Rogerem postupně dobývají Sicílii, r. 1072 dobyli Palermo, v r. 1091 již ovládli celou Sicílii a začali podnikat nájezdy na alžírské a tuniské přístavy.

-          během vlády al-Mustansira ve Fátimovském chalífátu (+ 1094) dochází k poklesu moci ústřední vlády, jež se přenesla do rukou vojensko-lenní vrstvy a gard. Fátimovci sice dobyli Egypt a založili Káhiru, ale během následujícího tažení na Bagdád se nedokázali probojovat za Aleppo a museli se spokojit s obsazením jižní Sýrie.

-          v hornatých oblastech Sýrie začínají působit bojovné ší´itské sekty. Prostředkem k dosažení moci se pro ně staly politické vraždy, jež měly vyvolat chaos ve vládnoucích vrstvách. Stoupenci tohoto nizárijského směru ismá´ílijské sekty byli zváni „al-hašíšíjun“ (poživači hašiše) – odtud „assassin“ jako nájemný vrah. Sídlili na hradě Alamút v Elbruzském pohoří.

-          roku 1092 končí smrtí sultána Malikšáha období největšího rozmachu seldžucké říše, která se začala postupně rozpadat na údělné državy členů seldžuckého rodu. Často za nezletilé vládce vládli jejich majordomové – atabegové. V Malé Asii vznikl tehdy nezávislý sultanát pod vládou emíra Kilidže Arslana a stát rodu Dánišmendova. V severní Mezopotámii, v okolí Dijár Bakru a Mardinu, vznikly dva státy dynastie Artukovské. Sýrie byla rozdělena mezi Malikšáhovy synovce – Ridvána, který z Aleppa ovládal sever země, a Dukaka, který sídlil v Damašku a spravoval jih. Syro-libanonské přímoří ovládali místní drobní vladaři, více či méně nezávislí.

-          nestabilita se v druhé polovině 11. století nejvíce projevovala v nejvyspělejší civilizaci středomořské oblasti té doby – v Byzancii. V roce 1025, po smrti Basileia II., byla byzantská říše na svém vrcholu. V roce 1055 však seldžukové ovládli Bagdád a pod vedením Tughrul bega započali expanzi do Anatólie. Ta vyvrcholila za Tughrul begova následovníka Alp Arslana bitvou u Mantzikertu (Malázgirtu) v roce 1071. Romanos IV. Diogenos byl zrazen vnitřními nepřáteli a zajat. Sultán Alp Arslan ho však propustil, čímž rozpoutal v Byzancii občanskou válku. Turkům se sice nepodařilo dobýt Konstantinopol, ale během občanské války se mohli turkmenské kmeny volně usazovat po celé Anatólii, aniž narazily na odpor. Takto vytlačili řecký prvek z této oblasti a dostali se až k Marmarskému moři.

 

Důležité je si uvědomit, že byzantský basileus Alexios Komnenos ve svém poselství k Urbanovi II. nežádal o intervenci cizích vojsk, ale o vyslání námezdních vojsk ve službách Byzance. Přesto na koncilovém jednání se vztah křížových výprav k vládci Konstantinopole vůbec neprojednával – již tehdy bylo jasné, že na východ se vydají suverénní sebevědomé rytířské oddíly. Z toho se nechá usuzovat, že hlavní důvody nebyli ideologické jak deklamovala hesla o Svaté válce – pomoc východním křesťanům a osvobození svatých míst od nevěřících, ale politické a hospodářské – získat léna pro nadbytečné členy feudálních center a zmocnit se kusu „orientálního bohatství“.

 

Účastníci 1.křížové výpravy

 

Papežův projev v Clermontu 27. listopadu 1095 byl výkonem vynikajícího řečníka, který dokázal vyvolat nadšení v posluchačích – prostých i urozených věřících. Jeho řeč byla přerušována nadšenými výkřiky „Bůh to chce“. Kronikáři se při líčení Urbanova projevu shodují ve třech základních částech. Úvodem líčil utrpení východních křesťanů pod náporem nových nepřátel (byli míněni sedlžučtí Turci), sliboval odměny účastníkům výpravy, především prominutí „časných“ (pozemských trestů za spáchané hříchy, a nakonec pak rozváděl výzvu k účasti a podle některých také dal některé pokyny pro účast na výpravě. Všeobecně se pak na koncilu určil jako cíl výpravy Jeruzalém. Podle některých historiků papež jasně naznačil, že na východě bude možno získat nová panství. Již na koncilu se k výpravě přihlásil jako papežův zástupce biskup Adhémar z Le Puy a první velký feudál – Raimond ze Saint-Gilles, hrabě z Toulouse, jeden ze tří největších feudálních pánů jižní Francie. Vystoupení těchto dvou osobností v závěru koncilu bylo předem dobře připravenou dramatickou scénou, která měla dát příklad ostatním velkým feudálům a panovníkům, kteří jediní mohli postavit taková vojska, jež by dávala výpravě šanci na úspěch. Proto již několik dnů po ukončení koncilu vyrazil Urban na cestu Francií, která měla trvat téměř celý rok. Během této doby rozesílal listy s výzvami všem velkým feudálním pánům, kteří uznávali jeho papežskou hodnost. Jeho úsilí nebylo marné; mnozí z významných pánů projevili zájem o výpravu a přislíbili svoji účast. Jedním z prvních po Raimondovi byl sám bratr francouzského krále Filipa Hugo z Vermandois. Hugo však byl muž spíše urozený než bohatý a spíše dobře vychovaný než nadaný a na výpravu vedl jen nepočetnou skupinu svých rytířů doplněnou o rytíře svého bratra Filipa I., který měl celou řadu důvodů podporovat Urbana II. Pro celé tažení měla mnohem větší význam účast vojsk z Lotrinska pod vedením třech bratrů z rodu hrabat z Boulogne. Z nich nejvýznamnější byl Godefroi z Bouillonu, muž jenž se stal jednou z nejslavnějších osobností výpravy. I když vyzbrojil početné vojsko, proslul spíše pečlivostí a zbožností než válečným talentem. Přesto byl mezi křižáky velmi oblíben. Výraznější osobností byl nesporně jeho mladší bratr Balduin, který patřil k těm feudálním pánům, kteří se přihlásili k výpravě s rozhodnutím na Východě se usadit; vyrazil proto i s ženou a dětmi. Trojici bratří doplňoval nejstarší Eustach z Boulogne; ten však zřejmě nebyl nadšeným válečníkem a nijak výrazně se nezapsal do dějin výpravy. Společně s Godefroi táhl i Robert, bratr anglického krále Viléma II.. S tímto potomkem slavného Viléma Dobyvatele vyrazila ze severní Francie i vojska jeho jmenovce Roberta II. Flanderského a oddíly Štěpána z Blois, hraběte z Champagne. Štěpán z Blois však nejevil zájem opustit své bohatství a vydat se na tento riskantní podnik a dobové mínění se shoduje na tom, že hlavní zásluhu na jeho účasti měla jeho žena Adéla, dcera Viléma Dobyvatele, která toužila učinit ze svého muže slavného válečníka. Jako poslední se k první křížové výpravě přihlásili Normané z Itálie, kteří sice byli oporou papežovi politiky na Apeninském poloostrově, ale v devadesátých letech 11. století byla jejich moc poněkud ochromena spory mezi syny Roberta Guiscarda1). Teprve když jižní Itálií táhly Hugovy oddíly, pochopil jeden z Robertových synů, jménem Bohemund z Tarentu, jaké možnosti slibuje papežský projekt. Přestože jeho účast na křížové výpravě nalezla mezi Normany velkou podporu, jím sebraná vojska byla méně početná než vojsko lotrinské. Bylo však složeno z vynikajících a zkušených válečníků. Z příbuzných, kteří se k Bohemundovi připojili, zaslouží zmínky především jeho mladý ctižádostivý synovec Tankred. Tyto čtyři rytířské armády nepodléhaly žádnému králi. Kromě přání dosáhnou odpuštění svých hříchů snili ti nejmocnější o tom, že na Východě dobudou knížectví a stanou se jeho pány.

 

Nežli však stačili mocní feudální pánové Západu vyzbrojit svá vojska a vydat se na Východ získat válečnou kořist i odpuštění hříchů ve Svaté válce, přišla odpověď na papežovu výzvu z úplně jiného prostředí, než na které se obracel – od venkovského a městského lidu. Již koncem roku 1095 zahájil ve Flandrech a na dolním Rýně vášnivá kázání ve prospěch výpravy drobný nevzhledný mnich středního věku, oděný v ošumělém a hrubém mnišském hábitu – Petr, zvaný podle svého rodiště Amienský, podle svého odění Poustevník, podle postavy Malý. Kromě rolníků se k Petrovi přidružili i někteří drobní rytíři, kteří se měli stát vojenskou záštitou venkovanů, ve zbrani nezkušených. Z těchto rytířů vzešel také velitel prvého tažení na Východ vůbec. Jmenoval se Gautier Sans Avoir – Gautier Bezzemek.

 

Lidová křížová výprava

 

Kolem Petra Poustevníka se již v zimě 1095 seskupilo početné vojsko, které sice bylo plné odvahy a fanatismu, ale bez kázně a pořádku. Byli to blouznivci, kteří se domnívali, že Kristus jim bude sám rovnat cesty a že se bude o ně starat a vším je opatřovat. Drobní rolníci prodávali své domky a pozemky a nakupovali zásoby, aby mohli opustit své vesnice a vydat se i s rodinami na cestu do zemí, o jejichž vzdálenosti neměli sebemenší představu, aby se vystavovali útrapám, o jejichž hrůznosti nevěděl ani jejich vůdce. Gautier Bezzemek, který se postavil do čela vojenské složky výpravy hořel, na rozdíl od Petra Poustevníka, který doporučoval trpělivou přípravu tažení, nedočkavostí, vyrazil z první skupinou ozbrojenců o  velikonoční sobotě dne 12. dubna 1096. Houf se pohyboval až neuvěřitelně rychle: tisícikilometrovou vzdálenost z Porýní na byzantské hranice urazil za čtyřiadvacet dnů. Již 5. května stanuli tito prví křižáci na uhersko-byzantském pomezí, v místě, kde pevnost Bělehrad střežila přechod přes řeku Sávu. Gautierovým poutníkům v těch místech došly potraviny - a také asi ochota nakupovat u místního obyvatelstva. Vyhladovělí francouzští rolníci začali plenit chudobné vesnice jižních Uher. Již po přechodu na byzantský břeh Sávy došlo k ozbrojeným střetnutím, v nichž na obou stranách vykrváceli prví mrtví. V Konstantinopoli vyvolala zpráva, že křižácké vojsko stojí na uherské hranici vzrušení a zmatek. Alexios Komnenos sice věděl o chystané výpravě do Palestiny, ale překvapila ho cesta, kterou se poutníci ubírali. Byzantské přípravy se totiž zakládaly na předpokladu, že západní vojska se budou ubírat přes Itálii. V tom se zřejmě odráží zkušenost z minulých let, ale i nepřesná znalost poměrů v Itálii té doby, kde byl Řím v rukou vzdoropapeže. Přes Niš, kam byla převelena část policejních jednotek, pokračoval Gautierův houf již bez vážnějších konfliktů až pod hradby Konstantinopole, kam dorazil v polovině července. Mezitím již dorazil k Sávě velký oddíl vedený Petrem Poustevníkem. Konflikt s Pečeněhy vyprovokoval křižáky k útoku na Bělehrad. Posádka byla pobita, pevnost a město vypáleny a vypleněny. Z Bělehradu pokračovali poutníci přes Niš na Sofii. Po průchodu Niší vyprovokovali někteří křižáci konflikt s byzantskou posádkou, byli však poraženi a rozprášeni. Teprve od Sofie, kde se setkali s oddíly císaře Alexia, pokračovali bez významnějších nepokojů do Konstantinopole. Velikost města a jeho mohutnost jeho opevnění zanechala v prostých lidech ze Západu velký dojem. Alexiovu dvoru bylo zřejmé, že takovéto vojsko se nemůže Turkům v žádném případě postavit a zároveň nemůže být ponecháno pod Konstantinopolem. Již od Gautierova příchodu byly na denním pořádku konflikty s místním obyvatelstvem, loupežné výpravy do vil boháčů za městem a přepady transportů potravin. Proto bylo rozhodnuto přesunout křižáky do úrodné oblasti za Bosporem, do Nikomedie, kde byl pro ně vybudován opevněný tábor, Řeky nazývaný „Kibotos“, Franky „Civetot“.

 

Čím déle byla křižácká vojska usazená ve svém táboře, tím více ztrácel Petr Poustevník vliv mezi svými lidmi a odebral se do Konstantinopole, aby si získal podporu císaře. Mezitím pronikl houfec ozbrojených dobrodruhů až před Nikáju, která byla jedním z nejvýznamnějších měst obsazených rúmskými Seldžuky v Malé Asii. Využili překvapení a zmocnili se pod hradbami slušné kořisti. To je povzbudilo k útoku na nedalekou pevnost Xerigordon. Útok se vydařil a křižáci se opět vydatně obohatili, ale seldžucké vojsko povolalo posily a Xerigordon oblehlo. Mezitím došla do křižáckého tábora v Nikomedii zpráva o jejich úspěchu a vyvolala tam nadšení. Také mnozí další bojovníci chtěli získat nějakou kořist. Navzdory varování opatrných předáků výpravy bylo rozhodnuto vyrazit s celým vojskem na Nikáju. Ani zpráva o pádu Xerigordonu již rozhodnutí nezměnila. Zástupy nezkušených lidí, valící se bez pořádku, nebyly pro Turky nebezpečným soupeřem. Křižáci padli do pasti a byli 21. října 1096 krutě poraženi. „Civetot“ byl vypleněn a zničen. Zachránila se jen malá část celého houfu, ostatní byli pobiti, děti odvlečeny do otroctví.

 

Tragickým střetnutím u Nikomedie skončila první část křižáckých tažení, jíž se účastnili převážně poutníci z lidových vrstev. Vedle Gautierova a Petrova houfu se ovšem v Porýní zformovalo ještě několik dalších křižáckých skupin, ale z těch žádná nedorazila na byzantské území. Tyto začali z pleněním již na uherském území a uherský král Koloman je dal rozehnat. Jaké bylo typické chování vysvítá i z Kosmovy kroniky, kde se praví, že část křižáckých houfů, která šla naší zemí „se obořila na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli“. Sám pražský biskup se takovému řádění snažil zabránit, ale marně, „protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly“2). Je smutné, že jediná souvislost mezi našimi dějinami a dějinami tohoto křesťanského hnutí je počátek masových pogromů ve střední Evropě.

 

 

1)       Byli to potomci oddílu výbojníků z Normandie, kteří koncem padesátých let 11. století pod vedením Roberta Guiscarda vpadli do byzantské Apulie a Kalábrie na jihu Apeninského poloostrova odňali Byzanci její poslední državy v Itálii.

2)       Hrochová Věra, Miroslav Hroch (1975),  Křižáci v Levantě. Praha: Mladá fronta. str. 20

 

Tažení rytířských vojsk

Teprve v srpnu 1096 se na cestu vydala první skutečná křižácká vojska; Hugo z Vermandois se vypravil přes Itálii a po nehodami provázené cestě jako první dorazil ke dvoru Konstantinopolského basilea. Během jeho tažení skrz Itálii se k němu přidali i Italští Normané pod velením Bohemunda a Tankreda. Lotrinští rytíři Godefroi a Balduina vyrazili přes Uhry a navzdory obavám spořádaně dorazili až na břeh Marmarského moře. Teprve tam se morálka vojsk zhroutila a křižáci započali loupit v okolních vesnicích, za což se později Godefroi omluvil. Alexios dobře znal záměr křižáckých vůdců na Východě založit vlastní panství. Takový záměr nebyl sám o sobě pro byzantský dvůr nepřijatelný za předpokladu, že Byzanc obdrží zpět svá ztracená území, která křižáci dobudou na Turcích, a že křižácké državy se stanou nárazníkovými státy, které budou chránit Byzanc proti islámskému světu. Alexios, který byl obeznám se systémem lenních panství proto požadoval od předních křižáckých feudálů odpřísáhnutí lenní věrnosti. Hugo z Vermandois uznal požadavek basilea jako rozumný a přísahu složil, ale Godefroi odmítl z poukazem na svojí lenní povinnost vůči římskému císaři. Po té dorazivši Bohemund odpřísáhl velmi rychle ve snaze získat si velení při společných akcích křižáckých vojsk. Jeho nezkušený synovec Tankred se zprvu snažil slibu vyhnout. Jak málo mysleli Bohemund a Tankred svou přísahu vážně se mělo projevit již velmi brzo. Nakonec přísahu složili i lotrinští rytíři Godefroi a jeho bratři Balduin a Eustach a jejich přední rytíři, i když pod nátlakem byzantského vojska. Raimond, hrabě z Toulouse, první z velkých feudálů hlásící se ke křížové výpravě a jediný křižácký vůdce se kterým se papež Urban II. osobně radil, si nárokoval přední postavení pro svůj věk i bohatství. Mimořádný význam jeho výpravy podtrhoval i fakt, že právě s ním se vydal na cestu biskup Adhémar, určený papežem za duchovní hlavu všech křižáků. Pro svoje vojsko zvolil neobvyklou cestu napříč severní Itálií a po východním pobřeží Jadranu. Cesta tímto chudým krajem se ukázala být velmi vyčerpávající, takže když po čtyřiceti dnech putování dorazili na hranice Byzancie, byli již bez zásob. Také morálka těchto oddílů nebyla na vysoké úrovni a když biskup Adhémar musel zůstat pro zranění v Soluni a Raimond se vydal na císařovo pozvání napřed, zhroutila se úplně a byzantské oddíly z celého okolí se musely spojit aby plenící Provensálce porazily. Tento konflikt však nepoznamenal přátelský vztah Raimonda a Alexia, u něhož si jako jediný z křižáckých vůdců vymohl zmírněnou variantu přísahy s odkazem na svou úlohu zástupce papeže. Přesto to bude právě on, kdo jediný z křižáků bude usilovat o dodržení svého slibu. Poté již křižáci čekali jen na příchod severofrancouzských Normanů Roberta Flanderského a Štěpána z Blois. Tito se však již v Konstantinopoli příliš nezdrželi a zvláště jejich poslední jednotky byly poslány přímo do boje: před Nikáju, jejímž obležením byla po období příprav vojenských i politických zahájena vlastní válečná část první křížové výpravy.

 

Nikája, předsunutá pevnost seldžucké moci, s monumentálními hradbami, rušila spojení Konstantinopole se zbytky byzantských držav v Malé Asii. Kilič Arslan, vládce Nikáje a sultán rúmských Turků, nepovažoval po svém snadném vítězství nad houfy Petra Poustevníka nově příchozí ozbrojence za nebezpečného nepřítele a vytáhl s většinou svých vojsk na východ. Když se dozvěděl o obležení svého slabě chráněného sídelního města, vypravil se spěšně proti obléhatelům. Jeho útok směřoval od jihu a jeho hlavní tíhu nesl Raimond z Toulouse a Robert Flanderský. Tento pokus z 21. května však byl neúspěšný – sultánovi se nepodařilo probojovat do města ani otřást křižáckým vojskem, přestože mu způsobil těžké ztráty. Po porážce sultánových vojsk bylo dobytí Nikáje již jen otázkou času. O to větší bylo roztrpčení západních bojovníků, když se město 19. června, těsně před plánovaným rozhodujícím útokem, vzdalo byzantským oddílům. Nespokojenost křižáků nad ztrátou očekávané kořisti byla sice částečně zmírněna bohatými dary, které dostali velitelé jako podíl na kořisti, ale jejich roztrpčení vzrostlo jednak tím, že byli připraveni o očekávaný triumf a jednak tím, jak lidsky bylo zacházeno s tureckou posádkou. Přesto zůstal křižácké vojsko i nadále v těsném spojení s byzantskými oddíly. Velitelé uznávali, že potřebují průvodce, kteří znají místní podmínky. Během první srážky před Nikájou doplatil Kilič Arslan na podcenění vojenské síly Franků, ale ti vzápětí po zahájení dalšího pochodu těžce zaplatili za svou neznalost turecké bojeschopnosti. Sultán totiž po svém neúspěchu okamžitě zmobilizoval posily od svých vazalů a 30. června překvapivě udeřil na prvý sled křižáckých vojsk u města Doryleon. Princip tureckého boje spočíval ve využití jízdních lukostřelců, jejich rychlých výpadů a ústupů, zatímco západní rytíři využívali svých těžkých brnění, štítů a ručních zbraní. V této bitvě se poprvé projevila vojenská zdatnost normanského Bohemunda, který dokázal zorganizovat účinnou obranu, dokud nedorazily posily. Teprve po příchodu Francouzů si křižáci vynutili boj tváří v tvář, na nějž byli lépe připraveni a vycvičeni. Po úmorném putování červencovým sluncem dorazili obrnění rytíři do Ikonionu, kde si doplnili zásoby a poučeni se zásobili dostatkem vody. Odtud putovali do Heraklei, odkud uprchla místní turecká posádka. Odtud většina vojsk putovala skrz Armény ovládané pohoří Antitaurus a město Cesarea Mazacha do Maraše a odtud k Antiochii. Pouze Balduin, bratr Godefroi z Buillonu a Tankred, synovec Bohemunda se vydali jižní cestou přes Kilikii.

 

Ovládnutí Edessy a obléhání Antiochie

 

Tankred i Balduin byli mladšími příslušníky panovnických rodů, kteří neměli vyhlídky na získání většího panství ve své vlasti. Na křížovou výpravu se vydali právě proto, aby si na Východě nějaké území dobyli a přisvojili. Přes vzájemnou podobnost osudů nebyly mezi oběma nijak přátelské, protože Tankred viděl v Balduinovi soupeře při dobývání Kilikie, v čemž se zřejmě mýlil. Hlavní význam této části výpravy spočívá v osvobození arménského obyvatelstva Kilikie a vypuzení tureckých posádek. Po tom, co Tankred získal pro křižáky Alexandrettu, jež se stala prvním opěrným bodem na levantském pobřeží, setkali se s hlavní silou křižáckých vojsk, kde se Balduin dohodl s ostatními veliteli, že se se svým malým oddílem pustí dále na východ, místo aby pokračoval s ostatními na jih k Antiochii. Svou úlohu zde sehrál patrně i fakt, že jeho žena a děti podlehly útrapám cesty. Oblast Tauru byla osídlena ortodoxními, tj. gregoriánskými Armény a jakobitskými Syřany, kteří nenáviděli Řeky stejně, ne-li více než muslimy, protože Řekové je nutili vrátit se k dogmatu, které stanovil koncil v Chalkedonu (451) a které odmítali. V této situaci pro ně byl příchod Franků výhrou. Thoros, arménský kníže z Edessy se rozhodl Balduina z Boulogne adoptovat. Krátce na to byl Thoros, který vyznával chalkedonské dogma, během povstání zavražděn a Balduin se v březnu 1098 ujal vlády jako suverénní kníže z Edessy, čímž však porušil svou lenní přísahu vůči Alexiovi. Pro rodící se křižácké državy při pobřeží sehrála Edessa nesporně významnou strategickou úlohu; především jako klín vražený mezi turecké velitele v Mosulu a jejich potencionální spojence v maloasijském vnitrozemí, dále pak jako pevnost, která tlumila údery namířené do týla křížové výpravy.

 

K Antiochii, někdejší metropoli východního křesťanstva, dorazili křižáci 20. října 1097. Toto město sice na přelomu 10. a 11. století stagnovalo, ale přesto zůstávalo jedním z nejdůležitějších center syrského obchodu a branou k vnitrozemí. Hradby, jež byly založeny již císařem Justiniánem, byly v 10. století byzantskými staviteli zdokonaleny podle nejnovějších poznatků vojenské techniky. Byly opatřeny čtyřmi sty bašt tak, aby každý jejich úsek bylo možno chránit přímou střelbou a využívaly přírodních podmínek, takže město nebylo možno zcela obklíčit. Ostatně celková délka hradeb byla dvanáct kilometrů. Tyto hradby odolávaly útokům Arabů po celá staletí a ani Seldžukové nedokázali město dobýt silou, ale museli využít zrady. Takovéto opevnění muselo silně zapůsobit na západní rytíře, neboť většina evropských hradů té doby byla zbudována ještě pouze ze dřeva. Po zahájení obléhání se vypravil Robert Flanderský na jih, aby zajistil zásoby a byl nečekaně přepaden vojskem, které na pomoc obléhané Antiochii vyslal emír z Damašku. Jen včasným zásahem Bohemunda unikl pohromě. Přestože damašští vojáci ustoupili, nepodařilo se křižákům zajistit dostatečné zásoby. Stále zhoršující se morálku sice v únoru poněkud povzbudilo vítězství nad dalším seldžuckým vojskem – tentokrát vyslaným emírem z Aleppa. Na počátku března pak přivezlo anglické loďstvo čerstvé síly z Itálie a stroje a mechaniky vyslané císařem Alexiem. Seldžukové se sice snažili zabránit přepravu obléhacích strojů, ale jejich přepadový oddíl byl odříznut a pobit. V této situaci začali křižáčtí velitelé diskutovat o osudu Antiochie, až jí dobudou. Bohemund přímo vznesl nárok na její držení, narazil však na odpor biskupa Adhémara a hraběte Raimunda, kteří trvali na dodržení dohody s císařem Alexiem. Nakonec bylo dosaženo kompromisu: pokud Bohemund přispěje rozhodující mírou k pádu Antiochie, bude možno uvažovat o jejím vydání pod jeho vládu. V té době již Bohemund tajně vyjednával s Firúzem, arménským velitelem, který přestoupil na islám a který byl ochoten ve vhodné chvíli vpustit na svém úseku Bohemundovy vojáky do města. O tomto jednání ostatní křižáčtí velitelé nic nevěděli, zato měli dostatek informací o blížícím se vojsku obávaného náčelníka z MosuluKorbüghy, které mělo Antiochii vysvobodit. Za těchto okolností se rozhodl Štěpán z Blois k návratu do Evropy. Bohemund jeho rozhodnutí patrně přivítal, neboť jeho odchodem mizí ze scény jeden z největších přátel císaře Alexia. V té době dokončil Bohemund svá jednání s Firúzem a v noci z 2. na 3. června vystoupili Normané na jednu z věží, odkud pak otevřeli bránu hlavnímu vojsku. Během následného pobíjení byl zabit i dosavadní vládce Antiochie Jaghisajan, který se pokusil uprchnout do hor, ale byl poznán Armény. Situace křižáků však vojensky nebyla právě ideální, protože ve městě nenalezli téměř žádné zásoby a již 9. června oblehl Körbugha se svými oddíly město. Svéráznou roli v hrozící krizi sehrál drobný provensálský sedláček Petr Bartolomeus, který si 10. června vyžádal slyšení u hraběte Raimonda s tím, že se mu zjevil svatý Ondřej a zjevil mu místo, kde je zakopáno kopí, které probodlo Ježíšův bok. Tímto dobře zinscenovaným zázrakem se natolik zlepšila morálka vojska, že 28. června vyjeli křižáci k rozhodující bitvě. Pod velením Bohemunda se křižáci seřadili pod hradbami města a vynutili si klasickou bitvu rozvinutých šiků, v níž se opět prosadila jejich zdatnost a vytrvalost. Po ústupu jednotlivých emírů a porážce tureckého jádra byla porážka Körbugha dokonalá a znamenala konec jeho autority na Blízkém východě. Důležitou roli v této fázi křížového tažení sehrálo i Körbughovo zdržení marným obléháním Edessy, které umožnilo hlavní části západních vojsk vypořádat se s obleženou Antiochií včas ještě před příchodem mnohem silnějšího mosulského vojska.

 

Dobytí Svatého hrobu

Po těžkých bojích o Antiochii se rozhodli velitelé dát vojsku několikaměsíční odpočinek a pokračovat v tažení až po skončení letních veder počátkem listopadu. Ve městě však vypukla epidemie, které podlehl biskup Adhémar Le Puy, kterého ve funkci papežského legáta vystřídal Daimbert, biskup z Pisy3). Smrt tohoto duchovního změnila poměr sil v křižáckém táboře v neprospěch Raimonda, který se díky přátelství s ním těšil mimořádné autoritě. Počátkem listopadu opět propukly rozpory mezi Raimondem a Bohemundem o uspořádání poměrů v Antiochii, kde Bohemund již od léta vystupoval jako samostatný vládce města. Spory byly přerušeny protesty nespokojených vojáků, kteří žádali pokračování výpravy k Jeruzalému. Po dobytí města Ma´arrat an-Nu´mán, se znovu tento spor rozhořel a znovu se ozvali nespokojení poutníci, mezi nimiž vzrůstal počet náboženských fanatiků – Tafurs. Zástupci vojska vyzvali Raimonda, aby se ujal velení celého vojska a neprodleně pokračoval k hlavnímu cíly celé výpravy. Toho využil Bohemund, který se vrátil do Antiochie jako její jediný vládce. Na jihu pronikli křižáci do oblasti, kde přítomnost Turků nebyla tak silná a kde přetrvávala řada arabských emirátů. Z nich významní byli především Šajzar a Tripolis. Cestou se zmocnili dobře zásobené pevnosti Hisn al-Akrád – pozdější slavný křižácký hrad Krak (Crac) des Chevaliers. Snadno dobyli Tortosu, Akru, protáhli okolo Tyrosu a Cesarei4) a obsadili Ramlu, kde založili latinské biskupství5). Po osvobození Betléma od arabské posádky dorazili poutníci 7. června 1099 před fátimovskými Araby ovládaný Jeruzalém.

 

Seldžucký výboj zasáhl Palestinu dvacet let před příchodem západních dobyvatelů. Turci na dobytém území pronásledovali mnohem více „kacířské“ šíity, než řecké ortodoxní křesťany nebo monofyzitské jakobity. Proto se fátimovský vezír al-Afdal rozhodl využít křižáckého obležení Antiochie a vpadl sám proti tureckým vetřelcům do Palestiny, spoléhaje se na své egyptské síly. Po čtyřicetidenním obléhání přinutilo fátimovské vojsko obleženou posádku ke kapitulaci. Během léta si pak Fátimovci podrobili téměř celou Palestinu a Jeruzalém se stal středem jejich panství.

 

Jeruzalémská pevnost poutníky ohromila natolik, že pořádali okolo hradeb procesí a přirovnávali pozemský Jeruzalém k Jeruzalému nebeskému. S vojenského hlediska byla však situace téměř katastrofální – křižáků nebylo dostatek, aby mohli oblehnout celé rozsáhlé hradby a těžká zásobovací situace a hrozící nebezpečí, že obleženým přijde pomoc z Egypta, nedovolovaly počítat s dlouhým obléháním. To byl patrně hlavní důvod proč velitelé nezabránili prostým vojákům v předčasném útoku, který vyvolalo kázání fanatických mnichů dne 13. června. Náboženské nadšení však nemohlo nahradit nedostatek obléhací techniky a proto byl útok odražen. 17. června přistála v Araby opuštěné Jaffě flotila šesti janovských a čtyř anglických lodí se zásobami a stavebním materiálem pro obléhání. V posádkách těchto lodí, které se přidali k obléhatelům, byla i řada zkušených tesařů, kteří vydatně pomohli při konstrukci vrhacích strojů a mohutné obléhací věže. 10. července byly obléhací stroje dokončeny a přemístěny k severovýchodnímu oblouku hradeb a k hradbám proti hoře Sión. Celková síla vojska činila podle vcelku hodnověrných údajů 1 200 jízdních a 12 000 pěších vojáků, nepočítaje v to neozbrojené poutníky, ženy a děti. Útok začal 14. července, ale uvázl při zaplňování příkopu pod hradbami. Nový útok započal ráno 15. července. Válečné štěstí přálo západním bojovníkům a tak postupně Lotrinčané, Provensálci i Normané vstoupili do města. V odpoledních hodinách již bylo veliteli arabské posádky Iftichárovi zřejmé, že město je ztraceno. Stáhl se svými vojáky na Davidův hrad, kde nabídl Raimondovi kapitulaci. Ten ji přijal a umožnil Iftichárovu oddílu bezpečný odchod do Askalonu. To byli jediní obránci města, kteří vyvázli živí z obležení. Děkovnou pobožností v chrámu Božího hrobu, která byla sloužena uprostřed všeobecného plenění a strašlivého masakru jeruzalémského obyvatelstva, jemuž padli za oběť stejně muslimové a židé jako zbylí křesťané6), vyvrcholilo vítězství křižáckých zbraní. Části muslimského obyvatelstva se sice podařilo uprchnout do Damašku, ale přesto bylo jeruzalémské vraždění překonáním všeho, čímž křižáci demonstrovali na Blízkém východě principy západního křesťanstva. Toto barbarské chování zanechalo trvalou stopu a bylo pro muslimy po dlouhou dobu důkazem, že s křižáky nelze spolupracovat ani se s nimi dohodnout.

 

 

3)       Daimbert s Pisy byl později jmenován patriarchou jeruzalémským.

4)       Pod Cesareu oslavili křižáci svatodušní svátky.

5)       První latinské biskupství na Východě bylo založeno již v říjnu 1098 v Raimondem dobytém městě Albara.

6)       Štěstím pro křesťanské obyvatele bylo, že jich většinu nechal Iftichár vyhnat z města ještě před příchodem křižáků.

Vznik Jeruzalémského království a hrabství Tripolského

Dobytím Jeruzaléma pro velkou část křižáckého vojska výprava skončila. Dva přední velitelé křižáků – Robert Flanderský a Robert z Normandie – se nehodlali na Východě usadit a začali s přípravami na návrat do Evropy. Pro výběr vládce Jeruzaléma tak zůstala pouze dvě velká knížata, která byla hodna takového důstojenství – Raimond z Toulouse a Godefroi z Bouillonu. Při vlastním jednání byla vláda v Jeruzalémě ze zdvořilosti nejprve nabídnuta Raimondovi, jako nejstaršímu veliteli. Ten však podle zásad slušného chování odmítl, očekávaje, že bude přemlouván. Rytíři však dále nenaléhali a jeruzalémským vladařem se stal Godefroi. Ten nechtěl dále prohlubovat rozpory, takže odmítl titul krále a byl ochoten přijmout pouze titul „ochránce Svatého hrobu“. Ani velmi umírněný postoj nově zvoleného hodnostáře nemohl nic změnit na Raimondově roztrpčení. Považoval volbu z výsledek spiknutí a stáhl se se svými rytíři do Jericha. Tím ale ztratili Provensálci vliv i mezi duchovenstvem a patriarchou jeruzalémským byl 1. srpna zvolen Arnoul Malecorne de Rohes, polní kaplan Roberta z Normandie. Nový patriarcha se nevměšoval do politického vývoje, ale tím více se soustředil na radikální náboženskou přestavbu s cílem latinizovat Svatou zemi. Brzy po svém zvolení nechal vypovědět východní duchovenstvo z města. V té době došla do města zpráva o postupu fátimovského vojska proti Palestině. Godefroi proti nim vyslal Tankreda a svého bratra Eustacha, k nimž se 10. srpna, kdy už vážnost situace byla zcela zřejmá, přidali Raimond a Robert z Normandie. Vojenská taktika fátimovského vojska se značně lišila od seldžucké. Jejich pěchota, posílená núbijskými a etiopskými lučištníky, byla velmi početná, ale statická a bez jízdy téměř bezbranná proti křižáckým rytířům, které chránily proti šípům štíty a pancíře. Když křižácké sbory 12. srpna zaútočily v rovině na sever od Askalonu proti egyptské výpravě, dosáhly prvým úderem rozhodného vítězství.

 

Godefroi umíral počátkem lét 1100 v Jeruzalémě téměř osamělý. Po jeho smrti 18. července projevil velitel jeho osobní lotrinské posádky pozoruhodnou politickou prozíravost – obsadil Davidův hrad, čímž si zajistil město a vyslal posly k hraběti Balduinovi do Edessy se zprávou o smrti jeho bratra a se žádostí, aby se dostavil do Jeruzaléma. Ten dorazil do Jeruzaléma na počátku listopadu. Dva dny po příjezdu přijal titul krále, ale nechtěl vyhrocovat situaci; potvrdil ve funkci patriarchy Daimberta7), který mu za to o Vánocích slavnostně vložil na hlavu královskou korunu.

 

Když se po porážce arabských vojsk severně od Askalonu pokusili křižáci využít svého vítězství a oblehli město, vznikl mezi nimi konflikt, který příznačným způsobem zakončil období prvé křížové výpravy. Arabská posádka byla ochotná se vzdát, ale jen Raimondovi, o kterém se předpokládalo, že nedopustí vraždění. Godefroi, dotčen, odmítl jakékoli podmínky, a tím zas byl uražen Raimond a rozhořčeni také Robert Flanderský a Robert z Normandie. Všichni tři se vydali s vojsky k severu, takže Lotrinčané s Tankredovými Normany nemohli pomýšlet na dobytí pevnosti. Zde se tedy cesty křižáckých vůdců definitivně rozešly. Oba Robertové považovali teď již s konečnou platností své poslání za splněné a chystali se k návratu do Evropy. Raimond, postupující s nimi na sever, se nehodlal stát poddaným Lotrinčanů, ale chtěl dodržet slib, že zůstane na Východě. Začal tedy při pobřeží Levanty postupně budovat hrabství Tripolis. Zemřel roku 1105 a na jeho místo nastoupil jeho syn Bertrand, který dobyl město Tripolis s pomocí Janovanů v roce 1109 a uznal nad sebou vrchní vládu krále jeruzalémského.

 

Latinské státy na Blízkém východě se postupně upevňovaly a rozšiřovaly svojí moc. Jen díky neinformovanosti muslimských vládců o zájmech křižáků a o jejich stavech přečkala mladá panství kritická léta po svém založení. Postupně se začala prosazovat vedoucí úloha jeruzalémského krále, hlavně díky schopnost Balduina z Boulogne, jeho syna Balduina II. a jejich následníka Fulka. Jeruzalémské království také našlo značnou oporu v rytířských řádech templářů a johanitů. Po 1. křížové výpravě následovalo proti muslimům ještě dalších 7 více či méně úspěšných kruciád, žádná z nich se však tak významně nepodepsala na vývoji blízkovýchodního regionu. Latinská vláda na Východě přetrvala do roku 1291, kdy muslimové dobyli Akkon, čímž zanikl poslední zbytek latinských států na Východě.

 

 

7)       Jeruzalémský patriarcha Arnoul byl sesazen Daimbertem a Bohemundem již koncem roku 1099.

 

Prameny: 

Hrochová Věra, Hroch Miroslav (1975), Křižáci v Levantě, Praha: Mladá Fronta.

Dorazil, O. Phdr. Ing. (1934), Vládcové v dějinách Evropy (800 – 1648), Kniha 2., Doba křížových výprav (XII. a XIII. století), Praha: Státní nakladatelství.

Tate, George (1996), Křižáci v Orientu, Bratislava: Slovart, překlad: Rauschová, Jaroslava.

Munkiz, Usáma ibn (1971), Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky, Praha: ODEON, překlad: Veselý, Rudolf

Chajrí, Fadlulláh šajch (2001), Islám, Praha: Ikar, překlad: Petkevič, Vladimír

 

Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá