Džuhův svět

Džuhá - osobní stránky zaměřené na Střední a Blízký východ

Homepage

Kašmír v centru indicko-pákistánských vztahů

          Hraniční spor o Kašmír mezi Indií a Pákistánem vznikl současně s rozdělením bývalé Britské Indie na tyto dva státy v roce 1947. Jedná se tedy o jednu z nejtrvalejších krizí mezinárodních vztahů na světě. Za tuto dobu samozřejmě prošel konflikt různými fázemi eskalace a postupného uklidňování, ale ani jedna ze zainteresovaných stran nikdy nerezignovala na své požadavky a obě byly vždy připraveny hájit své zájmy pomocí násilí.

V současnosti je území rozděleno na několik částí. Největší z nich spravuje Indie, jedná se o Kašmírské údolí, okolí Džammú a Ladakh. Indie toto území považuje za svůj nejsevernější stát a klade si nároky na celé území bývalého knížectví o rozloze zhruba 222 tisíc km2. Severní část, o rozloze asi 78 tisíc km2, však spravuje Pákistán (pod názvem Ázád Kašmír - Svobodný Kašmír), který si ovšem také klade nároky na celé území. Nejmenší část, necelých 43 tisíc km2, spravuje Čína.[i] Tato oblast, zvaná Aksai Čin, je však prakticky bez trvalého osídlení. V dalším textu tak bude pod označením Kašmír rozuměno celé území bývalého knížecího státu, Džammú a Kašmír bude značit Indií spravované území, Ázád Kašmír oblast pod pákistánskou kontrolou a Čínou spravované horské oblasti budou označovány jako Aksai Čin. Jak Indie, tak Pákistán, odůvodňují své nároky z historického vývoje, kterým Kašmír prošel během a krátce po rozdělení Britské Indie.

         Během dělení britského koloniálního dědictví v Indii si měl každý vládce z 562 indických knížecích států vybrat, ke kterému z nástupnických států chce patřit. Maharádža Kašmíru, Hari Singh, se však nerozhodl ani pro jeden a pokusil se prosazovat autonomní politiku. Muhammad Alí Džinnáh a ostatní čelní představitelé Pákistánu, v souladu s teorií dvou národů, požadovali připojení Kašmíru k Pákistánu, protože většina jeho obyvatel vyznává islám.[ii] Když ale v říjnu 1947 vstoupili na území Kašmíru ozbrojení příslušníci horských kmenů z Pákistánu, následovaní muslimskými dobrovolníky a pak i pravidelnou pákistánskou armádou, rozhodl se maharádža požádat o pomoc Indii. Podmínkou indické pomoci bylo připojení knížectví k Indické unii.[iii] Téměř rok trvající válku, která se rozpoutala v kašmírských horách se podařilo zastavit až Komisi OSN pro Indii a Pákistán (UNCIP),[iv] která byla později rozšířená na Vojenskou pozorovací skupinu v Indii a Pákistánu (UNMOGIP).[v] Boje byly na základě „Dohody z Karáčí“ zastaveny 1. ledna 1949.[vi] Následně byla ustanovena linie příměří, která prakticky funguje jako hranice mezi Džammú a Kašmír a Ázád Kašmír dodnes a byl dohodnut plebiscit, ve kterém se měli obyvatelé celého Kašmíru rozhodnout, ke kterému státu chtějí patřit. Indie však v roce 1950 od tohoto plánu upustila, přestože Rada bezpečnosti svůj požadavek několikrát opakovala.[vii]

 Kromě územních sporů o Kašmír doprovázela rozdělení celá řada dalších problémů: vytýčení hranice ve sporných Kaččhských bažinách, vypořádání majetkových problémů přesídlenců, vyřešení statusu náboženských menšin, které v obou zemích zůstaly, stanovení směnného kurzu, rozdělení vody z paňdžábských řek a další.[viii] Indie 1 dubna 1948 zastavila zásobování zavlažovacího systému západního Paňdžábu. Tímto nátlakem ohrozila obě sklizně v době, kdy se Pákistán potýkal s největším přílivem přesídlenců. Během následných jednání se však obě strany dokázaly přenést přes vzájemná nepřátelství a podařilo se jim dojednat obnovení zásobování. Jednání, komplikovaná vzájemnými antipatiemi a podezíravostí, sice probíhala až do roku 1960, ale omezila se většinou na technické řešení problému a prozatímní dělení vod Indu probíhalo na základě krátkodobých smluv uzavíraných ad hoc.[ix]

V roce 1954 ústavodárné shromáždění ratifikovalo připojení celého Kašmíru k Indii a v roce 1957 vznikla ústava Džammú a Kašmír. Od té doby Indie považuje toto území za nedílnou součást Indické republiky.[x] V roce 1962 se v Kašmíru střetly indické a čínské jednotky o oblast Aksai Čin. Po krátkých, ale intensivních bojích v extrémně obtížném terénu, Čína obsadila strategické pozice, ze kterých vytlačila indické jednotky a toto území spravuje dodnes.[xi] V témže roce se Pákistán opět pokusil prosadit celokašmírský plebiscit pod dohledem OSN, což Indie odmítla. K další eskalaci násilí došlo v roce 1965 po neúspěšném jednání, které proběhlo mezi generálem Ajjúbem Chánem a Džaváharlálem Néhrúem. Ke střetům docházelo od dubnu v Kaččhských bažinách a po neúspěchu „operace Gibraltar“ i v Kašmíru. Během této operace infiltrovali na území ovládaná Indií skupiny Pákistánců, které zde měli vyvolat protiindické povstání. Akce se však neshledala s podporou místního obyvatelstva. Místo toho začátkem září Indie překročila linii příměří.[xii] Boje, kterých se kromě pěchoty zúčastnily i tankové i dělostřelecké jednotky, letectvo a námořnictvo, ustaly 22. záři 1965. Zprostředkování jednání se ujal Sovětský svaz, se kterým navázal režim Ajjúba Chána styky. Sověty zprostředkovaná dohoda z Taškentu byla však pouze částečný úspěch, protože ani jedna strana nedodržela své závazky.[xiii] Také pokračovaní jednání bylo zkomplikováno přístupem pákistánského ministra zahraničí Zulfikára Alího Bhutta, který prosazoval co nejužší spolupráci s Čínou a dohody s Indií považoval za slabost.[xiv]

Dalšího vyostření se konflikt dočkal v roce 1971, když se Indie zapojila do pákistánské občanské války a začala podporovat bengálskou povstaleckou armádu Mukti báhiní. Po drtivé porážce v Bengálsku padlo do indického zajetí více než 90 tisíc pákistánských vojáků.[xv] Po té, co Pákistán uznal svou porážku i v západní části země, kam se boje rychle přenesly, došlo k rozpadu země a ke vzniku nezávislého státu Bangladéš.[xvi] Dohoda uzavřená mezi Indií a Pákistánem v Šimle roku 1972 přejmenovala linii příměří v Kašmíru na Linii kontroly a částečně snížila napětí mezi oběmi zeměmi. Obě strany se v ní zavázaly ke spolupráci a vytvoření pracovních skupin, které měly řešit jednotlivé otázky.[xvii] Militarizace společnosti spolu s islamizační kampaní na konci sedmdesátých a během osmdesátých let vytvořily vhodné prostředí pro radikální džihádistické skupiny prosazující teroristické akce na území spravovaném Indií. Přesto se nacionalismus v osmdesátých letech v Džammú a Kašmír vyvíjel spíše na nacionalistických základech a obyvatelé požadovali nezávislost na obou státech, až do povstání v roce 1989.[xviii] Muslimské politické strany v Džammú a Kašmír kritizovaly volby z roku 1987 a začaly vytvářet militantní skupiny. Tyto snahy se setkaly s podporou z Pákistánu, který znovu předložil otázku řešení hraničního sporu k řešení Radě bezpečnosti. Indie obvinila Pákistán z „přeshraničního“ terorismu, spočívajícího ve výcviku kašmírských ozbrojenců a poskytování vojenského vybavení.[xix] Pákistán byl až do zahájení války proti terorismu opakovaně zařazován na seznam státu podporujících terorismus. Tento vývoj vyústil ve vzrůstající napětí na hranicích, kam obě země soustředily stále více vojáků.[xx]

Devadesátá léta byla v Kašmíru ve znamení přílivu mudžáhidínů, kteří sem přicházeli pokračovat ve svém pojetí džihádu z Afghánistánu. Došlo také k prudké radikalizaci kašmírských muslimů organizovaných v Osvobozenecké frontě Džammú a Kašmíru. Až do roku 1998 však vedli guerillový způsob boje. Tradičně na jaře, když roztál sníh v horských průsmycích, překračovali linii kontroly a na indickém území vyhazovali do vzduchu policejní stanice a kasárna, zapalovali domy a auta a vraždili hinduisty. Po otestování jaderných zbraní v roce 1998 došlo opět k eskalaci vzájemných střetů.[xxi] Změna v chování extrémistických muslimských ozbrojenců nastala v roce 1999, kdy nepřekročili hranice, ale obsadili vysokohorské oblasti kolem města Kárgil, odkud se na zimu stahuje pravidelná indická posádka. Indická armáda proti nim nasadila letectvo, ale ozbrojenci byli vybaveni protiletadlovými střelami a dobře využívali členitosti terénu, takže ani indické letectvo, jedno z nejmodernějších na světě, nedosáhlo patřičného pokroku. Došlo k tedy k přípravám na rozsáhlou vojenskou akci, což vyvolalo odezvu u pákistánské armády.[xxii] Intervence pákistánské armády do Kárgilského konfliktu se udála pod vedením generála Mušarrafa. Na nátlak USA však premiér Nawáz Šaríf vyhlásil stažení pákistánských jednotek za linii kontroly a akci omluvil s tím, že vláda neměla nad armádou dostatečnou kontrolu. Při následujícím pokusu o odvolání velitele armády generála Mušarrafa došlo k vojenskému převratu. Nové nepokoje propukly v roce 2001, krátce po teroristických útocích na Světové obchodní centrum. Muslimští džihádisté zaútočili nejdříve ve Šrínagaru a 13. prosince na indický parlament v Dillí, při čemž zabili 38, respektive 14 lidí.[xxiii] Indie z těchto útoků obvinila Pákistán, který podporuje náboženské extrémisty v Kašmíru. Teprve po roce 2002 došlo v této otázce k obratu, když se Pákistán velmi aktivně zapojil do války proti terorismu. Ke zlepšení vzájemných vztahů „pomohlo“ zemětřesení, které Kašmír zasáhlo v roce 2005. Obě země si poskytly vzájemnou pomoc a otevřely hranice.[xxiv] V prosinci 2006 přišel prezident Mušarraf s návrhem na vzdání se nároků na území Kašmíru, pokud Indie přijme některé mírové návrhy.[xxv] Přes tento slibný vývoj však v Kašmíru stále dochází k násilnostem.

Je tedy více než zřejmé, že v extrémně vleklém a násilném soupeření[xxvi] o Kašmír nejde o obsazení nalezišť nerostných surovin či strategických pozic, jako je tomu u většiny podobných teritoriálních sporů, ale jedná se o střetnutí státotvorných ideologií. Ze strany Pákistánu se přirozeně jedná o pokračování teorie dvou národů, jakkoliv byla od dob Muhammada Alího Džinnáha revidována. Existence nezávislého Kašmíru na sekulárně nacionálních principech je pro Pákistán stejné ohrožení jeho státotvorné ideologie jako připojení území s převážně muslimským obyvatelstvem k Indii a poklidnému soužití hinduistické a muslimské komunity na sekulárních principech. Indie se ve vztahu ke Kašmíru nalézá v obdobné situaci. Neúspěch její politiky v Kašmíru by se mohl totiž snadno stát předpokladem pro nárůst iredentistických tendencí v indické části Paňdžábu a nárůstu autonomních požadavků uvnitř federace.[xxvii] Angažovanost v Kašmíru je také „ospravedlněním“ pro vysoké náklady na armádní rozpočty obou zemí. Armády obou zemí patří k nejpočetnějším a nejlépe vyzbrojeným na světě, přičemž opakované vzájemné střety dodávají impulzy k další modernizaci. Neméně důležitá je pro armády také legitimizační funkce konfliktu, která jim umožňuje uplatňovat rozsáhlý vliv na hospodářský i politický vývoj obou zemí, které se pravidelně potýkají s nestabilitou volené demokracie.[xxviii] Tento aspekt se sice týká ve větší míře Pákistánu, ale Indie si také prošla celou řadou vnitropolitických krizí, při kterých se pozice armády značně posílila a v současnosti udržuje ve zbrani 1,3 milionu vojáků, což z ní dělá třetí největší armádu světa.[xxix]



[ii] Odhaduje se, že na území Džammú a Kašmír tvoří muslimové asi 64% populace, hinduisté 32%, Sikhové 2% a buddhisté 1%. Obyvatelstvo Ázád Kašmír je z 99% muslimské (http://www.jammu-kashmir.com/basicfacts/tour/figures_iii.html, 10. 4. 2008).

[iii] Marek, Jan: Pákistán, str. 72.

[iv] UNCIP - United Nations Commission for India and Pakistan, ustanovená v lednu 1948 na základě Rezoluce 39 Rady bezpečnosti OSN (http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unmogip/background.html, 10. 4. 2008).

[v] UNMOGIP - United Nations Military Observer Group in India and Pakistan, ustanovená v dubnu 1948 na základě Rezoluce 47, se začátkem mise od ledna 1949 (http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unmogip/background.html, 10. 4. 2008).

[viii] Marek, Jan: Pákistán, str. 72.

[ix] Alam, Udala Z.: Questioning the Water Wars Rationale: A Case Study of the Indus Waters Treaty.

[xiv] Filipský Jan, Knotková-Čapková Blanka, Marek Jan, Vavroušková Stanislava: Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu A Šrí Lanky, str. 220.

[xv] Osvobozenecká armáda.

[xx] Největší napětí bylo pravděpodobně v oblasti ledovce Siačen, kterou obě země začaly opevňovat ze své strany (http://www.southasianmedia.net/Magazine/journal/7_legal_purview.htm, 10. 4. 2008).

[xxvi] V tomto ohledu ho „překoná“ pouze arabsko-izraelský konflikt o Palestinu. 

[xxvii] Ganguly, Sumit; Bajpai, Kanti: India and the Crisis in Kashmir.

[xxviii] Ganguly, Sumit; Bajpai, Kanti: India and the Crisis in Kashmir.

[xxix] Waisová, Šárka a kol.: Atlas mezinárodních vztahů, str. 107.

Žádné komentáře
 
Vážení návštěvní, stránky jsou ve výstavbě - omluvte proto prosím nedostatky. Váš Džuhá